This study explores the concept of "the fourth," representing pure non-objectivity, and examines our relationship to this reality through reflection and practice. The author begins with the etymology of "inter-esse," understood as a radical state of being between what is given and what ought to be. Philosophy is defined here as a persistent desire for wisdom rather than its possession. The primary focus is on the possibility of reflecting upon and intentionally navigating our relationship with "the fourth." While in ordinary practice, humans realize themselves in opposition to the objective world, their essential purpose lies in listening and obedience to a non-objective call. This relationship is an active engagement that requires a specific type of reflection, one that must avoid the objectifying tendencies of standard thought. The study emphasizes the necessity of cultivating "non-objective thinking," which matures through contact with non-objective reality, thereby overcoming the limitations of traditional notions of causality and objectivity.
[„To čtvrté“ (ryzí nepředmětnost) a reflexe našeho vztahu k němu]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 4. 10. 1980
- This is a part of the original document:
- [Příležitostné poznámky, 1980]
[„To čtvrté“ (ryzí nepředmětnost) a reflexe našeho vztahu k němu]
„to čtvrté“
zájem – zaujetí – zajetí (jen česky; ale inter-esse – radikálně mezi objektem a nepředmětem [mezi daností a tím, co být má])
„filosofia“ jako touha po moudrosti, ne moudrost sama (ta je vyhražena bohům)
jak můžeme reflektovat, myšlenkově zprůhledňovat a tak se zmocňovat (event. být zmocňováni k tomu), promyšleně ovládat svůj vztah k „tomu čtvrtému“? Lze mluvit o „praxi“ ve vztahu k „tomu čtvrtému“ analogicky, jako mluvíme o praxi ve vztahu k danému světu (ke světu daností, předmětností)? Do jaké míry platí tato analogie?
v běžné praxi měníme jednak svět kolem sebe, jednak samy sebe; když podrobně analyzujeme a popíšeme po všech stránkách povahu této praxe, ukáže se problematičnost i našeho pojetí předmětnosti, jakož i našeho pojetí kauzality atd. Ale zůstává tu mez, která tímto zproblematizováním není odstraněna: člověk se uskutečňuje proti (na-proti) světu, ne jako jeho (vý)květ, nýbrž z jakéhosi protestu, vzdoru proti němu. V této negativitě však nemůže být skutečný kořen jeho bytostné povahy, jeho bytostného určení; proto musíme uznat, že se člověk uskutečňuje nejenom v tomto vzdorném (vposledu) vztahu ke světu kolem sebe, ale také ve vztahu k „tomu čtvrtému“, které do toho světa nenáleží a nemůže do něho být zahrnováno. Základním vztahem k „tomu čtvrtému“ je naslouchání a poslušnost. Ale i naslouchání, a tím spíše poslušnost je už jistou aktivitou, jíž jdeme vstříc tomu, co nás oslovuje a co je pro nás výzvou. A tuto aktivitu můžeme reflektovat. Protože každá reflexe je myšlením a protože každé myšlení má své předmětné konotace, musíme být na pozoru, abychom nereflektovat své zkušenosti s kontaktem s oním „čtvrtým“ takovým způsobem, že bychom spojovali některé stránky oslovujícího „čtvrtého“ s něčím jakkoliv předmětným. K tomu cíli musíme trénovat své „nepředmětné“ myšlení. Předmětné myšlení se ovšem dopouští chybných postupů a kroků i tam, kde reflektujeme svou běžnou praxi v rámci (také) předmětného světa. Ale nacvičit si jiný myšlenkový přístup není snadné a stává se to zřejmějším (jako úloha), když je tato úloha radikalizována: totiž když „předmětem“ naší reflexe nebudou zkušenosti kontaktu se světem předmětným, nýbrž zkušenosti kontaktu se světem nepředmětné skutečnosti (totiž: ryzí nepředmětnosti).
(4. 10. 80, 10.45)
### 801004