Tento text představuje přípravné teze k přednášce o filosofické antropologii zaměřené na téma „Člověk a vina“. Autor v něm redefinuje koncept odcizení nikoli jako vzdálení se od dané podstaty, nýbrž od vlastní budoucnosti a toho, čím člověk „má být“. Provinění je nahlíženo jako bytostný akt zaměřený vůči sobě samému, který má dalekosáhlé časové důsledky a projevuje se v pocitech úzkosti a děsu z budoucnosti. Člověk je zde vnímán jako „vedlejší produkt“ směřování k ideálnímu stavu. Text dále kriticky rozebírá subjektivní prožitky, které vyžadují očištění a analýzu, než s nimi lze v rámci antropologie pracovat. Zásadní je propojení pocitu viny se zkušeností času a rozšířené přítomnosti, což vede k pojetí odpovědnosti jakožto nutnosti odpovídat na to, co přichází. V závěru je etika deklarována jako fundamentální, „meontologická“ disciplína, nikoli pouhá nadstavba lidského bytí.
[Člověk a vina]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: březen 1991
- jedná se o část původního dokumentu:
- [Příležitostné poznámky, 1991]
[Člověk a vina]
(Elizabetht[own])
Filos[ofická] antropol[ogie] – příprava na 27. 3. 911
otázka odcizení: čemu (komu) se čl[ově]k odcizuje, když není tím, kým (čím) „jest“? Zřejmě „svému“ „býti má“.
Nejde tedy o odcizení vlastní danosti (podstatě), ale vlastní budoucnosti
provinění je základně vždy proviněním též vůči sobě. A nejde o vědomé provinění – viny jsou „trestány“ (zatěžují) ještě i příští generace!
Obavy, pocity úzkosti, strach, děs (z budoucnosti) – to vše jsou reakce na vlastní viny, provinění – neboť to je něco, co má budoucnostní charakter
Před přicházející budoucností se cítí člověk jako viník, provinilec (viz Pannenberg, Anthropologie in theologischer Perspektive)2
Člověk je „vedlejším produktem“ spění k tomu, co „má být“
Pocity, dojmy, zážitky jsou vždy už nějak aktivně zpracovány (kultivovány), a proto musí být nejprve „očištěny“, abychom s nimi mohli počítat a pracovat.
Např. pocit naprosté závislosti (Schleiermacher) nesmí být prostě vzat v úvahu, ale musí být analyzován. Např. v něm není nutně obsažena zkušenost „boha“, tedy nemusí být nutně spojován s religiozitou.
Pocit (zážitek) provinilosti je úzce spjat se zážitkem času, přesněji: rozšířené, široké „při-tom-nosti“. Stalo se (či stane se, chystá se nastat) něco neblahého a já jsem nějak „při tom“, nemohu se toho zbavit, nemohu se z toho vyvléci.
Již z toho důvodu je nutno sám „pobyt“ chápat v úzkém vztahu k provinilosti, neboť je umožněn vědomím času a časovosti, a tím i vědomím nutnosti odpovídat na to, co přichází – odtud „odpovědnost“.
Etika není proto záležitostí „nadstavebnou“, nýbrž fundamentální, „méontologickou“.
### 910301|březen 1991
1 Jde o přípravné body k přednášce na FF UK. – Pozn. red.
2 W. Pannenberg, Anthropologie in theologischer Perspektive, Göttingen 1983, str. 278–285 („Schuld und Schuldbewußtsein“). – Pozn. red.
3 Tj. „láska k sobě“. – Pozn. red.
4 Poznámka po straně: „Niebuhr I, 208ff“. Viz (patrně) R. Niebuhr, The nature and destiny of man, I: Human nature, London 1941, str. 208 nn. – Pozn. red.