This text explores fundamental shifts in philosophy linked to the concepts of interiority and subjectivity. The author distinguishes between pseudo-interiority, which can be perceived as an object, and true interiority, which remains essentially non-objectifiable. The discovery of true interiority is closely tied to the conceptualization of the subject as a non-object, a development complicated by historical terminology where the Latin subjectum originally denoted what is now called an object. The study further examines the relationship between interiority and subjectivity, differentiating between essential and secondary interiority. A central theme is the concept of interest or engagement, manifested in two ways: as a subject's concern for itself and its own subjectivity, and as a concern for other subjects or entities in which others are essentially engaged. The text thus elucidates the ontological foundations of human engagement and relationality within the history of thought.
Ineteres(ovanost)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 5. 2. 2001
- This is a part of the original document:
- 2001
Ineteres(ovanost)
Základní proměny filosofie v dosavadních dějinách lze charakterizovat některými myšlenkovými vynálezy. Jedním z rozhodujících byl vynález nového pojetí niternosti; dodnes ovšem nemáme v evropských jazycích dvě slova, která znamenají něco bytostně odlišného, totiž pseudo-niternost, kterou můžeme vidět „před“ sebou, když se nějak dostaneme „dovnitř“, a pravou niternost, kterou nikdy nemůžeme mít „před“ sebou, byť bychom se jakkoli mocnými až drastickými způsoby prodírali „dovnitř“. Vynález tohoto pojetí, přesněji snad objev niternosti v tom druhém, „pravém“ významu, byl úzce spojen s vynálezem nového pojetí „subjektu“, tj. s objevem subjektu jakožto non-objektu. Opět se tu dostáváme k terminologickým, potížím, protože také v tomto případě bylo použito slova, které už mělo svůj vymezený význam, k označení významu zcela odlišného. Zde to dokonce lze velmi názorně předvést, neboť „subjectum“ znamenalo původně právě to, čemu dnes říkáme „objekt“ (jak to známe z jazyků, odvozených z latiny nebo alespoň latinou resp. románskými jazyky ovlivněných, např. v případě angličtiny). Interiorita je bytostně spjata se subjektností, ovšem jen v případě „pravé“ (živé) niternosti. Existuje též niternost sekundární, jejíž spjatost se subjekty je nikoli bytostná, nýbrž tvořená, vždy znovu vytvářená. A právě v tomto dvojím smyslu lze mluvit o „interesu“: v prvním případě má subjekt „zájem“ na sobě, záleží mu na něm samém, na jeho vlastní subjektnosti, zatímco v onom druhém případě mu – opět dvojím možným způsobem – záleží na někom (něčem) druhém, tj. buď na druhém subjektu (a tím nemusí nutně být druhý člověk) nebo na něčem, co je s druhým subjektem (nebo i více či mnoha subjekty) spjato buď „bytostně“(jako jeho „výtvor“, čin apod.), nebo v čem druhý subjekt (druhé subjekty) jsou bytostně angažovány a na čem se bytostně podílejí (co tedy významným způsobem spolu-vytvářejí).
(Písek, 010205-1.)