This text critically reflects on the concept of causality, which the author views as a productive yet one-sided prejudice rooted in Greek tradition. The central focus is an analysis of a quote by physicist Igor Novikov, who claims that we study the past to better understand the present and the future. The author challenges this assumption by pointing out a logical paradox: the present is more directly accessible to us than the past, which has already vanished and can only be accessed through our current situation. The text emphasizes that the starting point of all knowledge must always be the present. Consequently, any study of the past requires a prior, albeit imperfect, understanding of the present moment to even relate to that which no longer exists. The author calls for a deconstruction of the self-evident prejudices within scientific thought and for the recognition of the primary role of the present in our relationship to time and our understanding of the world.
Kauzalita
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 23. 4. 2001
- This is a part of the original document:
- 2001
Kauzalita
Původně řecká, k idiosynkrazii vedoucí (protože ji sugerující) předsudečná idea tzv. kauzality, se ukázala jako neuvěřitelně produktivní, a to navzdory tomu, že veškeré vědecké poznávání svedla k tíživé jednostrannosti. Tak je možné, že se vynikající vědec (konkrétně třeba Igor Novikov, 6455, str. 199) vyjádří následovně: „Minulost člověk studuje proto, aby lépe pochopil přítomnost a budoucnost.“ Není pochyb, že tato věta má v sobě mnoho pravdivého, ale když ji podrobíme pozornému rozboru, zjistíme řadu závažných, byť nevyslovených, ale zavádějících předpokladů (přesně: předsudků), které jsou obecně přijímány s takovou samozřejmostí, že pozornosti obvykle zcela unikají. Podívejme se tedy na zmíněnou formulaci důkladněji. Především by nás měla zarazit myšlenka, že přítomnost je cosi, co máme (a můžeme) lépe pochopit na základě „studování“ minulosti. Jak by to bylo možné, když k přítomnosti přece máme snadnější přístup než k minulosti? Přítomnost je to, co je „při tom“, když jsme tu my, a zároveň je to to, „při čem“ jsme my sami jako tomu přítomní. Naproti tomu minulost je to, co tu už není, co minulo, pominulo a k čemu my teď a zde přítomní prostě nemáme jiný přístup než právě „přítomný“, tj. ze své přítomnosti. Východisko tedy není a nemůže být jiné než z naší přítomnosti. Pravda: to, že vycházíme ze své přítomnosti, ještě zdaleka neznamená, že této přítomnosti správně rozumíme, dokonce ani to, že rozumíme svému vycházení z ní. Proto je třeba ocenit, že ve zvoleném citátu je řečeno, že minulost studujeme proto, abychom lépe pochopili přítomnost (a budoucnost). Dejme proto na tento komparativ náležitý důraz a vyslovme jasně a zřetelně, že nejprve musíme nějak (třeba chybně, a rozhodně nikdy dokonale) chápat přítomnost, abychom se vůbec dokázali vztáhnout k něčemu, co tu už není.
(Praha, 010423-1.)