The theoretical model of the primordial event represents the smallest, indivisible "quantum" of internally unified happening, characterized by a beginning, a duration, and an end. An isolated primordial event does not belong to our world; instead, the universe is built upon real relationships and mutual reactions between these events. Any event that neither responds to others nor triggers a subsequent reaction leaves no trace and effectively never occurred for the world. The genesis of a world requires a minimum density of such events and their reactibility within space and time. While each event carries its own internal time that begins and ends with it, a significant problem arises regarding common time, which allows different events to meet and interact. This concept bridges theoretical ontology and astrophysical cosmology, suggesting that reality is not founded on static entities but on dynamic, secondary reactions between primordial events that establish a shared temporal framework.
Primordiální událost / Událost primordiální
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 14. 4. 1995
- This is a part of the original document:
- 1995
Primordiální událost / Událost primordiální
Teoretický model primordiální události představuje nejmenší „kvantum“ vnitřně sjednoceného událostného dění, dále již nedělitelného, ale majícího vždy ještě charakter dění, které má nějaký počátek a konec (a mezi obojím dějový průběh). Izolovaná primordiální událost není a nemůže být součástí našeho světa (vesmíru). Svět (vesmír) není „založen“ na primordiálních událostech, nýbrž na reálných (realizovaných, uskutečněných) vztazích mezi nimi, přesněji na jejich vzájemných reakcích (tedy také událostech, ale odvozených, druhotných). Primordiální událost, která na nic nereaguje (a tedy nenavazuje) a na kterou nic jiného nereaguje, zůstává vně světa, tj. nenechává ve světě žádnou stopu (to znamená: pro svět jako by k ní nikdy nedošlo). Předpokladem vzniku světa je jednak určitá minimální hustota (frekvence) takových událostí, jednak jejich reaktibilita, tj. schopnost (zprvu) na sebe navzájem reagovat. K tomu je ovšem zapotřebí jednak prostoru, v němž se jednotlivé události k sobě mohou přiblížit a mohou se tak spolu setkat, jednak času, který jim ono přiblížení a setkání vůbec dovolí. Protože vznik světa a zároveň vznik času i prostoru je alespoň okrajově tématem astrofyzikální kosmologie, může být tomuto oboru s jistými výhradami přenechán k dalšímu zkoumání. Jedna věc však je zřejmá: každá událost (tedy také a zejména událost primordiální) si nese svůj vlastní čas jako aspekt svého událostného dění, a tento její „vlastní“ čas s ní začíná a také končí. Právě tak každá akce a reakce kterékoli události má svůj „akční“ čas. Skutečně vážným problémem je onen společný čas, díky kterému se dvě události mohou setkat a na sebe navzájem reagovat.
(Písek, 950414-1.)