Text analyzuje fenomén neopaganismu skrze rozlišení mezi předmětným a nepředmětným myšlením. Autor tvrdí, že pohanství i moderní novopohanství se orientují na sféru předmětných skutečností, což je v přímém rozporu s tradicí staroizraelských proroků a Ježíše, kteří takovou religiozitu kriticky odmítali. Zatímco historické křesťanství v této otázce často činilo kompromisy, neopaganismus se znovu objevuje všude tam, kde převládne zpředmětňující metafyzické myšlení, ať už v období baroka nebo v současných náboženských trendech. Ústředním tématem úvahy je vztah k lidské svobodě. Podle autora nemůže být nic, co má předmětnou povahu, zdrojem skutečné svobody. Pohanství je v tomto smyslu definováno jako útěk od svobody, protože se snaží pomocí emocí a afektů eliminovat rizika a existenciální nejistotu, které jsou se svobodným jednáním neoddělitelně spjaty. Tato snaha o zajištěnost skrze objektivizaci světa nakonec vede k oslabení autentické lidské odpovědnosti.