Tato úvaha se zabývá významnou vývojovou proměnou ve vztahu mezi novorozencem a matkou, ke které dochází v prvních týdnech života, kdy se dřívější škleb mění v opravdový úsměv. Autor podrobuje kritice čistě biologické a etologické výklady, zejména teorii Desmonda Morrise, která úsměv interpretuje jako pouhou evoluční náhradu za neschopnost dítěte fyzicky se přichytit k matčině srsti, jako je tomu u jiných primátů. V tomto pojetí je úsměv viděn pouze jako instrumentální odměna zajišťující matčinu blízkost. Text však argumentuje, že takové vědecké modelování opomíjí klíčový rozměr: matka intuitivně rozpozná, kdy se úsměv stává skutečným komunikačním aktem. Autor odmítá redukci úsměvu na náhražku instinktivního kontaktu a zdůrazňuje jeho roli jakožto svébytné formy lidské komunikace. Interpretovat úsměv jako mechanický nástroj přežití je podle něj stejně neadekvátní jako nahlížet na lidský jazyk pouze skrze prizma instinktivních podnětů.