The document posits that a fundamental principle of philosophy is a profound distrust of everything that appears self-evident. Rationality must not rest upon unquestioned premises but requires continuous critical re-examination. The author argues that basing rational theories on self-evident assumptions is unacceptable in basic research, as every self-evidence is grounded in hidden foundations that must be uncovered. Philosophy's task is to identify these assumptions and verify their validity in new contexts, where no single context holds a privileged position. Internal coherence alone is insufficient for validation; concepts and frameworks must be tested through their application in concrete life practice. Concepts are not derived directly from experience but are constituted within the environment of "LOGOS" as relatively a priori constructs. Ultimately, the goal of thought strategies should be the comprehensive understanding of the world and the self, rather than the mere creation of internally consistent systems. This process involves methodical tactics and strategic thinking to achieve deeper existential insight.
[Nedůvěra filosofie k samozřejmosti]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 24. 6. 1995
- This is a part of the original document:
- 1995
[Nedůvěra filosofie k samozřejmosti]
Jednou z filosofických zásad je nedůvěřovat ničemu, co se zdá být samozřejmé nebo co se za samozřejmé přímo vydává. Samozřejmost (selfevidence) musí být každá pořádné filosofii od počátku podezřelá. Racionalita nemůže spořívat na žádných samozřejmostech, nýbrž musí být s využitím všech možností rozumu (a racionality) vždy znovu přezkoumávána. Zakládat „racionální“ teorie na tzv. samozřejmých předpokladech není vposledu dost racionální, je to snad jen „racionalizovaně ekonomické“ v některých konkrétních aplikacích (a i tam to musí zůstávat pod kontrolou), ale rozhodně to není přípustné v tzv. „základním výzkumu“. Platí tu zásada žádná samozřejmost není vskutku samozřejmá, ale i její „samozřejmost“ se vždycky o něco opírá a je na něčem „založena“. Jedním z úkolů filosofie je tyto předpoklady odhalit a jejich platnost ověřit v jiných (nových) kontextech. Zásadně pak platí, že žádný takový kontext nemá privilegované postavení. Ověřování větší nebo menší „vhodnosti“ pojmů, pojmových souvislostí a širších kontextů nemůže však zůstávat u zkoumání interní koherence, nýbrž musí být „zkoušeno“ ve svých aplikacích v konkrétní (životní) praxi (nikoliv jen ve vybraných aspektech nebo v „laboratorním“ prostředí). [Ad Kant: žádné pojmy nevyplývají rovnou ze zkušenosti, i když na jejich „ryzí“ (=absolutní) aprioritu rozhodně nemůžeme přistoupit. Pojmy musí být konstituovány, a to v „prostředí“ zcela odlišném od toho, které může být („přímo“) zakoušeno, totiž v „prostředí“ LOGU.] Jak pojmy, tak pojmové kontexty (teorie, hypotézy atd.) musí být rozvrhovány „relativně“ apriorně, tj. nikoliv vyvozovány z (či odvozovány od) toho, k čemu míří. Každý pojem však musí být nasouzen tak, že lze potom sledovat platnost jeho uplatňování v širších pojmových kontextech. Tyto širší pojmové kontexty nejsou záležitostí pouhé (tradiční, ale ani „moderní“) logiky, ale také jistých postupů, metodické taktiky, ovšem zejména celkové myšlenkové strategie. A cílem takových strategií není vytvoření vnitřně nerozporných myšlenkových systémů, nýbrž porozumění světu – a ovšem také sobě (individuálně i člověku vůbec, lidstvu atd.).
(Emmeloord, 950624-1, ráno.)
### 950624