Tento text se hlouběji zamýšlí nad vztahem mezi modlitbou, pravdou a vnitřním nastavením člověka, přičemž čerpá z filosofických myšlenek Gabriela Marcela v jeho díle „Etre et Avoir“. Autor zde rozvíjí zásadní rozlišení mezi pouhým uspokojením, které se realizuje v uzavřenosti a omezenosti, a radostí, jež je svou podstatou zářivým otevřením se světu a světlu. Tato Marcelova úvaha je v textu propojena s Ježíšovým biblickým doporučením, aby se modlitebník odebral do soukromí svého pokojíku a nevystavoval svou zbožnost na odiv na náměstích. Modlitba je v tomto kontextu chápána jako riziko, že se stane jen zaplněním náboženské potřeby, pokud postrádá opravdovou otevřenost vůči hlasu pravdy. Ten však nelze zaslechnout v hlučném hemžení davů, ale pouze v tichu a ústraní. Úvaha uzavírá odkazem na apoštola Pavla a jeho pokyny k mluvení jazyky v soukromí, čímž podtrhuje nutnost ticha a samoty pro autentické setkání s tím, co nás přesahuje.