This text examines Hans Wagner's interpretation of reflection, specifically his distinction between noetic and noematic reflection. The author critiques this dualistic approach as a problematic construction, arguing that reflection is a singular act rather than two separate processes. Reflection is defined as the shift of focus from the external world toward the practical activities or performances of consciousness. Crucially, the author asserts that the act of reflection cannot be isolated from its object, as every action is inherently linked to its aim and content. Through reflection, a subject engages in a process of selection, distinguishing their personal contribution from external factors and constraints to which they had to adapt. Thus, reflection serves as the space where one recognizes what is truly their own work versus what was dictated by the goal or the nature of the task. Ultimately, the text highlights that not all elements of our actions belong to the self, as human performance is always embedded in a context of external purposes and meanings.
Reflexe
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 11. 1995
- This is a part of the original document:
- 1995
Reflexe
Hans Wagner rozlišuje ve svém výkladu dvojí reflexi, totiž noetickou a noematickou. Navazuje tím na starší rozlišení mezi noesis a noema, jak je najdeme např. u Husserla, ale navazuje způsoben poněkud problematickým. Nejde totiž o dvojí různou reflexi – to je jen určitá konstrukce, a taková konstrukce musí nejprve prokázat svou smysluplnost a nosnost. Reflexe je vždycky akt, který se odvrací od okolního světa skutečností a soustřeďuje se bud na praktickou aktivitu nebo na samotné výkony vědomí, resp. myšlení. Toto soustředění je prvotní a základní, ale to vůbec neznamená, že by smělo být redukováno na výlučný zájem o příslušný akt sám jakožto akt. Akt je totiž vždycky nějak „poznamenán“ také tím, k čemu směřuje či směřoval. Když se tedy v reflexi soustředíme na to, co jsme právě nebo někdy v minulosti udělali, soustřeďujeme se na ono dělání, resp. udělání, provedení, které je pevně spjato s tím, „co“ bylo uděláno nebo provedeno. Když se soustředíme třeba na to, jak něco vidíme či jak jsme to viděli, je onen akt vidění pevně spjat s příslušným viděným. Reflexe je zajisté schopna selekce, ale tato selekce reflexi nepředchází, nýbrž je její součástí. To znamená, že teprve reflexe umožňuje, abychom od sebe odlišili to, co jsme vskutku udělali či provedli my sami, od toho, co mělo také podíl na tom, jak jsme to udělali či provedli. Jinými slovy řečeno, reflexe je místem či instancí, kde se teprve konstituuje rozpoznání, co je v našem praktickém výkonu nebo výkonu vědomí vskutku naším dílem, na rozdíl od toho, co jsme v tomto svém díle museli respektovat, čemu jsme se museli přizpůsobit, zejména však co bylo cílem a smyslem, účelem našeho výkonu a činu. Ne všechno totiž, co můžeme rozpoznat na svých činech, je vskutku „naše“, ne všude a ve všem jsme právě my těmi, kdo to provádějí a provedli.
(Praha, 951101-1.)
[Záznam byl nalezen mezi kartotéčními lístky v AUK. Pozn. red.]