Tato práce se zabývá úvahou Eliase Canettiho z roku 1962, ve které označuje vyhýbání se konkrétnímu a tíhnutí k abstrakci za nejtísnivější fenomén duchovních dějin lidstva. Canetti argumentuje, že lidé často směřují k vzdáleným cílům a budoucím expedicím, aby se vyhnuli bezprostředním a nebezpečným otázkám přítomnosti. Ačkoliv je schopnost abstrakce a překračování bezprostředního okolí považována za výsadní privilegium člověka jako myslící bytosti, Canetti tento sklon hodnotí negativně jako projev slabosti či únik před odpovědností. Text analyzuje, z jakého myšlenkového postoje či stanoviska může být toto překonávání uzavřenosti do blízkého vnímáno jako tísnivé. Klade si otázku, kdo je oním subjektem, pro něhož tato specificky lidská vlastnost představuje hrozbu, a proč je v současné vážné situaci lidstva nezbytné obrátit pozornost zpět k nejbližším a nejkonkrétnějším problémům namísto hledání útočiště v intelektuálním dobrodružství vzdáleného.
[Canetti / abstrakce / tísnivost]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 1. 1997
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1997
[Canetti / abstrakce / tísnivost]
Elias Canetti vyslovil (a napsal) v roce 1962 zvláštní myšlenku: „Nejtísnivějším fenoménem duchovních dějin lidstva je snaha vyhnout se konkrétnu. Lidé velmi rádi směřují nejprve k věcem nejvzdálenějším a přehlížejí vše, s čím se v blízkosti neustále střetávají. Rozmáchlá gesta, dobrodružnost a odvaha expedic do budoucnosti zastírají motivy, které k nim vedou. Nezřídka jde prostě o to, vyhnout se otázkám nejbližším, protože na ně asi ještě nedokážeme odpovědět. Cítíme jejich nebezpečí, a dáváme přednost nebezpečím neznámé konzistence. A když na ně i narazíme, narážíme na ně ostatně pořád, mají i pak odlesk čehosi nenadálého a jedinečného. K tomu, abychom tuto dobrodružnost ducha odsuzovali, by bylo zapotřebí hodně omezenosti, ačkoli tu a tam vskutku pramení ze zřejmé slabosti. Jejím důsledkem bylo také rozšíření našeho obzoru, na které jsme pyšni. Avšak dnešní situace lidstva, jak všichni víme, je natolik vážná, že musíme chtě nechtě obrátit pozornost k otázkám nejbližším a nejkonkrétnějším. ...“ (7595, Svědomí slov, s. 26). Canetti nepochybně ukázal na významný fenomén, ale zvláštnost toho, jak to učinil spočívá v jeho negativním hodnocení něčeho, co představuje význačné privilegium člověka jako myslící bytosti oproti všem živým bytostem ostatním. Zeptejme se následovně: pro koho, pro jaký postoj či stanovisko je onen fenomén, že člověk dokáže abstrahovat a překračovat svou uzavřenost do toho, co je mu nejbližší, tak „tísnivý“, ba dokonce rovnou „nejtísnivějším fenoménem duchovních dějin lidstva“? Komu se to tak jeví? Nejde mi tu nyní o to, že to říká Canetti, ale kladu otázku: jako kdo vidí Canetti tento „fenomén duchovních dějin lidstva“ jako tísnivý, ba nejtísnivější?
(Písek, 970120-1.)