This text provides a critical reflection on Milan Machovec’s 1953 article regarding the methodology of Czech philosophical history and the subsequent polemic by Karel Kosík. The author examines the Marxist definition of the history of philosophy as a struggle between materialism and idealism, questioning whether philosophy’s primary antagonist is actually ideology rather than idealism. A significant portion of the discussion focuses on the definition of an ideologist and the nature of ideological thought. Contrary to Kosík’s view of ideology as a conscious expression of class interests, the author argues that ideology is rarely a deliberate deception; an ideologist typically believes in their doctrine as objective truth, thereby unconsciously masking external influences. Furthermore, the text analyzes Machovec’s concept of the ideologist as a spontaneous mouthpiece for social crises and contradictions, where subjective intent remains secondary. Ultimately, the document offers a profound insight into mid-20th-century debates concerning the boundaries between authentic philosophical inquiry and ideological construction within Marxist thought.
Machovec, Milan1 [1954]
Svou důležitost má především programový Machovcův článek „Otázky zpracování dějin české filosofie“ ve F[iloso]fickém časopise 1953 / č. 3–4 (str. 151–183).2
Pokud vychází ze Ždanovových definic, jest nám co činiti s celým současným marxismem. Teze, že „dějiny filosofie jsou … dějinami zrodu, vzniku a vývoje vědeckého materialistického světového názoru a jeho zákonů“,3 je správná především potud, pokud jí chce marxismus ony dějiny pojmout ve vztahu k sobě. Jinak totiž nelze dějiny vůbec pojmout. Jest nám vždycky vyhledat ty souvislosti, které ať pozitivně, ať negativně vedou k nám; proto tam – negativně – patří i boj s idealismem.
Otázkou ovšem zůstává, zda idealismus je opravdu hlavním antagonem „vědecké filosofie“. Po mém soudu bojuje filosofie především a na prvním místě proti ideologii. Je však idealismus ideologií? Často ano, a především je pro všechny druhy ideologií použitelnější než „materialismus“ či „realismus“. Nicméně pravý filosofický idealismus ve svých vrcholných formách vždy odmítá ideologii a bojuje proti ní. Jeho boje může využít i „materialismus“; úspěchů jeho může rovněž využít, neboť po této stránce jsou úspěchy obou společné.
Co je však vůbec ideologie? Co a kdo to je ideolog? Kosík, jeden z kritiků, kteří se nyní vrhli na Machovce, říká, že „[i]deologem určité třídy je ten, kdo v theoretické, světonázorové formě dochází k týmž závěrům a výsledkům, k jakým dohání příslušníky třídy jejich materiální, praktické postavení a živelný třídní zájem. Ideologie je koncentrovaným, uvědomělým a systematickým vyjádřením třídních zájmů v theoretické, světonázorové podobě“. (196)4 V jedné věci se ovšem Kosík dopouští omylu: „uvědomělým“ vyjádřením třídních zájmů nejen že ideologie být nemusí, ale dokonce málokdy je. Je ovšem ještě třeba blíže zkoumat onu „uvědomělost“. Ideolog ovšem je ve službách určité třídy (a ještě doplníme: nemusí jít vždy hned o třídu), tj. rozhodující jsou pro něho (pro jeho myšlení) vnější argumenty, např. třídní. Ale jeho „uvědomělost“ málokdy jde k tomu, aby z něho udělala sofistu, tj. on neví o tom, že jeho učení je vymyšleno v zájmu jedné třídy, nechce o tom vědět, zastírá to nejen jiným, ale i sobě, věří svému učení, vydává je za pravdu, za vědu, za pravdivou, vědeckou filosofii.
Velkou výhodou ideologie je, že stále počítá nějak s člověkem, s lidmi, především s masami. Neuráží je, nýbrž naopak se jim podává, přibližuje, pokouší se vniknout do jejich myšlení, prorůst jím a stát se jejich přesvědčením.
Machovec není tolik přesvědčen o „uvědomělosti“ ideologů. Ideologem krize je mu myslitel, v jehož díle „se určitým způsobem živelně projevil blížící se velký otřes“ (ať už svým zaměřením je umělcem, vědcem, filosofem či politikem); jeho „dílo [je] obrazem společenských rozporů“; nejlepší části jeho učení se pak stanou podkladem příštího revolučního programu. „Přitom nezáleží tolik na tom, zda ten který myslitel chtěl subjektivně podporovat síly pokroku[,] či reakce.“ (Hus 36.)5 Tu se ovšem M[achovec] dopouští jiné krajnosti: odlučuje „ideologičnost“ od úmyslů tvůrců ideologií. Ideologem je mu pak každý, kdo jaksi dává slova situaci, událostem, kdo je mluvčím své doby.
30. X. 54
1 Jde o rukopisné poznámky v sešitě A5 s pořadovým číslem „06“. – Pozn. red.
2 M. Machovec, Otázky zpracování dějin české filosofie, in: Filosofický časopis, 1, 1953, č. 3–4, str. 151–183. – Pozn. red.
3 Tamt., str. 151. – Pozn. red.
4 K. Kosík, O sociálních kořenech a filosofické podstatě masarykismu, in: Filosofický časopis, 2, 1954, č. 3, str. 196–215. – Pozn. red.
5 M. Machovec, Husovo učení a význam v tradici českého národa, Praha 1953, str. 36. – Pozn. red.