Machovec, Milan¹ [1954]

Svou důležitost má především programový Machovcův článek „Otázky zpracování dějin české filosofie“ ve F[iloso]fickém časopise 1953 / č. 3–4 (str. 151–183).²

Pokud vychází ze Ždanovových definic, jest nám co činiti s celým současným marxismem. Teze, že „dějiny filosofie jsou … dějinami zrodu, vzniku a vývoje vědeckého materialistického světového názoru a jeho zákonů“,³ je správná především potud, pokud jí chce marxismus ony dějiny pojmout ve vztahu k sobě. Jinak totiž nelze dějiny vůbec pojmout. Jest nám vždycky vyhledat ty souvislosti, které ať pozitivně, ať negativně vedou k nám; proto tam – negativně – patří i boj s idealismem.

Otázkou ovšem zůstává, zda idealismus je opravdu hlavním antagonem „vědecké filosofie“. Po mém soudu bojuje filosofie především a na prvním místě proti ideologii. Je však idealismus ideologií? Často ano, a především je pro všechny druhy ideologií použitelnější než „materialismus“ či „realismus“. Nicméně pravý filosofický idealismus ve svých vrcholných formách vždy odmítá ideologii a bojuje proti ní. Jeho boje může využít i „materialismus“; úspěchů jeho může rovněž využít, neboť po této stránce jsou úspěchy obou společné.

Co je však vůbec ideologie? Co a kdo to je ideolog? Kosík, jeden z kritiků, kteří se nyní vrhli na Machovce, říká, že „[i]deologem určité třídy je ten, kdo v theoretické, světonázorové formě dochází k týmž závěrům a výsledkům, k jakým dohání příslušníky třídy jejich materiální, praktické postavení a živelný třídní zájem. Ideologie je koncentrovaným, uvědomělým a systematickým vyjádřením třídních zájmů v theoretické, světonázorové podobě“. (196)⁴ V jedné věci se ovšem Kosík dopouští omylu: „uvědomělým“ vyjádřením třídních zájmů nejen že ideologie být nemusí, ale dokonce málokdy je. Je ovšem ještě třeba blíže zkoumat onu „uvědomělost“. Ideolog ovšem je ve službách určité třídy (a ještě doplníme: nemusí jít vždy hned o třídu), tj. rozhodující jsou pro něho (pro jeho myšlení) vnější argumenty, např. třídní. Ale jeho „uvědomělost“ málokdy jde k tomu, aby z něho udělala sofistu, tj. on neví o tom, že jeho učení je vymyšleno v zájmu jedné třídy, nechce o tom vědět, zastírá to nejen jiným, ale i sobě, věří svému učení, vydává je za pravdu, za vědu, za pravdivou, vědeckou filosofii.

Velkou výhodou ideologie je, že stále počítá nějak s člověkem, s lidmi, především s masami. Neuráží je, nýbrž naopak se jim podává, přibližuje, pokouší se vniknout do jejich myšlení, prorůst jím a stát se jejich přesvědčením.

Machovec není tolik přesvědčen o „uvědomělosti“ ideologů. Ideologem krize je mu myslitel, v jehož díle „se určitým způsobem živelně projevil blížící se velký otřes“ (ať už svým zaměřením je umělcem, vědcem, filosofem či politikem); jeho „dílo [je] obrazem společenských rozporů“; nejlepší části jeho učení se pak stanou podkladem příštího revolučního programu. „Přitom nezáleží tolik na tom, zda ten který myslitel chtěl subjektivně podporovat síly pokroku[,] či reakce.“ (Hus 36.)⁵ Tu se ovšem M[achovec] dopouští jiné krajnosti: odlučuje „ideologičnost“ od úmyslů tvůrců ideologií. Ideologem je mu pak každý, kdo jaksi dává slova situaci, událostem, kdo je mluvčím své doby.

30. X. 54