This text examines the relationship between science and religion through the dialectical tension between Logos and Myth. The author argues that Myth ceased to be the sole universe of human life when ancient Greek thinkers introduced the world of concepts. While Myth adopted certain methods of Logos and science retains elements of narrativity despite its focus on formulas, conceptual thinking alone cannot serve as the sole criterion for distinguishing between them. A myth that adopts conceptual tools becomes mythology or "mythologism," often manifesting as ideology. Furthermore, the historical "logization" of Christian kerygma by theology often led to a confusion of faith with religiosity. The author identifies "criticality" as the fundamental criterion for distinction. When science weakens or abandons its critical nature, it inevitably lapses into mythologism and becomes a new form of religion. The analysis suggests that the true boundary between scientific and religious thought lies in the capacity for critical distance rather than just the use of abstract conceptual structures.
Věda a náboženství / Víra / Kritičnost / Pojmovost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 5. 1. 1998
- This is a part of the original document:
- 1998
Věda a náboženství / Víra / Kritičnost / Pojmovost
Věda stojí v protivě k náboženství jen potud, pokud LOGOS stojí proti MYTHU. Protože však mýtus už přestal být jediným světem, přesněji všehomírem lidského života v tom okamžiku, kdy první řečtí myslitelé vkročili do hájemství pojmového světa (tj. do světa LOGU; ostatně dost podobně, jako první typy rituálního chování, zejména pak rituály slovní, jazykové – ohlašovaly, že dosavadní „všehomír“, který byl pro člověka „celým světem“ resp. osvětím, se stal „pouhou přírodou“, vedle níž a nad níž se postupně konstituoval nový svět resp.- pro člověka – nové osvětí -, totiž svět jazyka, svět slova, řeči), podmínkou toho, aby nadále nepřežívaly jen jeho relikty, byla jeho schopnost si osvojit některé postupy, metody a prostředky, které si s sebou LOGOS přinášel nebo které si dokázal nově vybudovávat, ustavovat. Mýtus si některé momenty LOGU vskutku mohl osvojovat a osvojoval, protože byl vlastně svou strukturou LOGU podoben – či spíše naopak, LOGOS se MYTHU podobal svou zaměřeností na nadčasové archetypy, které však byly v LOGU zbavovány své dějovosti (takže se z nich stávaly např. ARCHAI, principy). Ani nejvědečtější věda se neobejde bez jistého rozsahu narativity, i když se jejím ideálem staly formule (rovnice), které platí mimo čas a prostor, nad čas a nad prostor, i když pro čas a pro prostor. Mýtus, který si osvojil jistou míru pojmovosti, se stává filosofujícím či jen logizujícím mýtem, tedy vpravdě „mytologií“, eventuelně (ve shodě s Landsbergem) „mytologismem“ (v podobě ideologií apod.). To znamená, že sama pojmovost už nemůže nadále sloužit jako jediné kritérium, podle něhož rozpoznáme, jde-li o mýtus (náboženství) nebo o vědu. Kromě toho např. theologie v průběhu prvních staletí po Kr. si osvojovala stále víc „náboženských“ prvků, takže tímto způsobem spolupracovala na „logizaci“ křesťanské zvěsti (kérygmatu); ale to nechme nyní stranou, i když to má svou důležitost, protože právě to umožnilo, že starožidovské chápání „víry“ bylo infikováno konfuzí víry s náboženskostí. Vedle důrazu na pojmovost je tedy třeba najít ještě další, pokud možno ostřejší kriterion, a tím je po mém soudu kritičnost. To však zároveň znamená, že všude tam, kde věda oslabuje nebo dokonce opouští svou kritičnost, upadá do mytologií a mytologismů a stává se tak nutně jakýmsi novým typem náboženství.
(Praha, 980105-3.)