Text se zabývá ontologickým vymezením "pravých jsoucen" jako vnitřně integrovaných událostí, které se vztahují ke svému okolí primárně v časové dimenzi. Autor analyzuje problém časového prostředí a zkoumá možnost jeho objektivace ve srovnání s prostředím prostorovým. Hlavní pozornost je věnována procesu, jímž si subjekt – zejména člověk – osvojuje svou vlastní "budost" a jak se tyto individuální budosti propojují do podoby obecné budoucnosti. Studie se ptá, jakým způsobem subjekt do svých rozvrhů zahrnuje budosti jiných subjektů a jak se tyto odhady vztahují ke skutečnosti, která dosud není součástí fakticity. Jde o zkoumání vztahu mezi subjektivitou, anticipací a vznikající realitou, která je formována vzájemným pronikáním individuálních časových horizontů. Práce tak přispívá k filosofickému pochopení toho, jak lidské osvojování času konstituuje smysl budoucích událostí a jejich vliv na přítomné jednání v rámci sdíleného světa.
[Pravá jsoucna / subjekt / časové prostředí / budost / osvojování / budoucnost]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 1. 1998
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1998
[Pravá jsoucna / subjekt / časové prostředí / budost / osvojování / budoucnost]
Když mluvíme o „pravých jsoucnech“ jakožto vnitřně integrovaných událostech, schopných reagovat na své okolí, musíme toto okolí (vlastně – vzhledem k pravému jsoucnu jakožto subjektu – spíše prostředí, jehož je pravé jsoucno „středem“) chápat nejen prostorově, nýbrž také a dokonce zejména časově. Tím však otvíráme závažný problém: do jaké míry můžeme časové „prostředí“ „objektivovat“ tak, jako můžeme objektivovat „prostředí“ prostorové jakožto „okolí“? Je vůbec něco takového jako „časové okolí“, které by se na základě jistého osvojení mohlo stát pro konkrétní subjekt jeho „časovým prostředím“? Samozřejmě nám tady nejde o otázku povahy samotného osvojování (např. o otázku anticipací), nýbrž o otázku onoho „osvojovaného“. Jak si vlastně subjekt – a zejména lidský subjekt, jímž jsme my sami – „osvojuje“ svou vlastní budoucnost (budost)? Jakým způsobem se jednotlivé budosti skládají, přes sebe překládají, navzájem se prostupují a tak vytvářejí jakousi společnou, obecnou „budoucnost“? Jak může jeden subjekt zabudovat do odhadů své vlastní budoucnosti (budosti) také odhady „budostí“ jiných subjektů, které pro něho mají význam? V jakém smyslu se takový odhad „dotýká“ skutečnosti, v jakém smyslu se vztahuje ke skutečnosti, o níž nelze říci, že je jakkoli „dána“, tj. že je součástí „fakticity“, protože „ještě není“?
(Praha, 980118-1.)