Philosophy is primarily a matter of the mode of thinking, functioning fundamentally as a critique of conditions. This critique focuses on exposing intellectual flaws and ungrounded assumptions across various spheres of human activity. In science, it targets unproven premises; in art, it examines the conceptual interpretation of creative work; and in politics, it analyzes the reasoning of actors beyond personal sympathies. The text explores how a philosopher maintains professional integrity when implementing projects that extend into the practical world. A central thesis is that philosophy possesses the competence to address any aspect of human existence. While it cannot critique natural phenomena themselves, it must critique human conceptions of nature and irresponsible actions arising from flawed thinking. Ultimately, philosophy serves as an essential tool for reflection, highlighting the dangers of prioritizing petty disputes over global threats to humanity and the planet, thereby identifying catastrophic errors in our collective mode of thinking.
[Filosofie jako kritika poměrů]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 13. 8. 1998
- This is a part of the original document:
- 1998
[Filosofie jako kritika poměrů]
Filosofie je záležitostí myšlení, tj. především způsobu myšlení. Pokud je filosofie kritikou poměrů, soustřeďuje se její kritika na tu stránku poměrů, kterou odhaluje jako myšlenkově problematickou nebo přímo vadnou. Filosofická kritika vědy a vědeckosti míří na nedoložené a nezdůvodněné myšlenkobvé předpoklady, s nimiž věda pracuje a na kterých je závislá platnost jejích teoretických závěrů. Filosofická kritika umění je vlastně vždy kritikou buď myšlenkových předpokladů nebo myšlenkových závěrů toho, jak umělec svou práci chápe a jak ji interpretuje vedle své tvorby a paralelně s ní (a je kritikou samé tvorby jen do té míry, pokud se myšlenkové vady projevují přímo v ní). Když filosof kritizuje určitou politiku nebo vůbec politickou „scénu“, musí odlišovat své politické sympatie a antipatie od přesné analýzy způsobu myšlení toho či onoho politika nebo politického komentátora či teoretika; jenom v druhém případě tak činí jakožto filosof. Atd. Vzniká tím otázka, v čem a v jakém rozsahu může filosof zůstat filosofem, když se pouští do uskutečnění některých svých myšlenkových projektů, které se přece nemohou omezovat na budování filosofických konceptů a systémů – už proto ne, že každý takový koncept nebo systém se týká záležitostí lidského života světa vcelku a vůbec nezůstává uzavřen jenom v nějakém niterném hájemství myšlenek. To nás zároveň vede k závěru, který se zdá být v rozporu s tím, co bylo řečeno na začátku, leč ve skutečnosti jde vskutku o pouhé zdání: jde o závěr, že filosofie se musí umět vztáhnout k čemukoli jak v lidském životě, tak v lidském světě. Nic nezůstává za hranicemi její základní kompetence a nic také nesmí ujít její kritické pozornosti, pokud to alespoň za nějakou pozornost vůbec stojí. Filosofie ovšem nemůže (alespoň nikoliv zdůvodněně) kritizovat tzv. přírodu, ale může kritizovat pojetí přírody; nemůže kritizovat pouště, ale může a musí kritizovat lidi, kteří pouště rozšiřují hloupým a proto nesvědomitým vztahem k rostlinám a zvířatům; nemůže kritizovat mnohakilometrový vesmírný balvan, který se řítí směrem k Zemi, ale může a musí kritizovat lidstvo, že si víc hledí svých drobných rozporů než celkového ohrožení planety, tj. že se dopouští katastrofálních chyb ve způsobu myšlení.
(Písek, 980813-1.)