Filosofická kosmologie IX

3. 12. 1984

Kazeta 1

Strana A

… se výslovně kriticky a polemicky obrací proti těmto dvěma, že? Tak proto jsme si to dali jako předpoklad a teď se podíváme, co říká on sám. Já nevím, kolik o tom víte. Jsem si uvědomil potom v hovoru, že to jméno není moc dobře známé nebo neví se o tom. Když jsme mluvili o Pascalovi, tak to každý něco tak trošku ví, ten Jeans už byl horší, ale to jsme si něco málo o něm řekli.

Teilhard je strašně zajímavá postava. Je to šlechtický potomek z početné, zchudlé šlechtické rodiny, pro kterého nebyly peníze na vzdělání, a tak udělal to, co se kdysi dělávalo, co ještě naše babičky, prababičky pamatují, že se využilo možností jak studovat tím, že se člověk něčemu zavázal. Dneska se to dělá tím, že se zaváže třeba být policajtem nebo vojákem a pak má možnost při jistých předpokladech, že vystuduje. Možná, že jsou ještě nějaké další případy, ale spíš se to pak vztahuje jenom k tomu dálkovému studiu. Přímo teda, aby vás nějaký podnik, aby vám platil stipendium, když se mu zavážete, že po vystudování tam budete řekněme deset nebo patnáct let pracovat, já nevím, jestli se to dělá. Jestli, tak velmi zřídka kdy.

Kdosi: Jo, jo, jo...

Zřídka, že jo.

Tak jednou z možností bylo vstoupit do řádu, což učinil Teilhard, a to k jezuitům, a tudíž měl potom možnost studia, ten řád to platil. A měl velké štěstí, že se dostal do správných rukou, měl skutečně vynikající učitele, celou plejádu vynikajících učitelů. Orientoval se, je to takový pozoruhodný člověk v našem století, není jich podobných moc, právě pro tu nesmírně širokou perspektivu bádání a zkoumání a přemýšlení a tak dál. Je to člověk velmi vzdělaný filosoficky a teologicky, to je samozřejmý, teologicky, že. Ale jeho profesí hlavní, a to, co teda měl studovat a jaká studia mu platil ten řád, to byla biologie, ale orientovaná hlavně na paleobiologii a geologie, což je nutný k paleontologii vždycky, čili je geologem, paleontologem a zejména paleoantropologem.

Na vysoké úrovni patřil ke světové špičce, jeho objevy třeba nějakých těch Sinanthropů v Čou-kchou-tien a tak dál jsou známé, jsou spojené s jeho jménem. Teda nejenom jeho objevy, to je vždycky skupina nějakých, ale prostě on tam jménem taky vystupuje. I když měl jisté potíže od samého začátku. Například nemohl pracovat ve Francii, řád ho poslal pryč, aby nepřispíval k rozbrojům ve Francii. Byl na dlouhá léta, víc než desetiletí, já nevím snad dvacet let, byl odstraněn do Číny. Tam aby bádal, čili nebylo to jeho rozhodnutí, on sám by pravděpodobně býval raději bádal v Jižní Africe, ale byl poslán do Číny, tak tam dělal, ten objev Sinanthropa byl takovým vedlejším výsledkem.

Zajímavý člověk, který měl potíže také se svým řádem. Provinciál řádu mu zakázal publikování jakýchkoli jiných textů než přísně paleontologických, geologických, tedy přírodovědeckých. No a on to řešil tím, že si dopisoval se svými známými a přáteli, ať už vědeckými nebo i osobními, a psal místo běžných dopisů takové traktátky. No a protože nesměly vycházet, tu a tam výjimečně mohl vyjít nějaký text, který tak trošku měl tendenci vybočit z toho přísně přírodovědeckého směru, samozřejmě každý text musel dostat zas nějaký jiný nadřízený v řádu, který to pročetl a pustil k tisku, jak už to tak je, ta dobrá tradice, o které se vždycky mluví v jezuitském řádu, ta poslušnost jako mrtvola, že člověk musí být poslušen sicut cadaver, tak pár těch textů zajímavých filosoficky nebo teologicky mohlo vyjít, ale vždycky s tím byly nové a nové potíže.

A léta se snažil ten svůj nejslavnější spis, to si řekneme, ten dokončil, psal celou válku a dokončil to v roce 1947 a mohlo to vyjít až po jeho smrti. Taky zas, ačkoliv několikrát byl v Římě, a tedy dokonce se odvolával, projednávalo se to, jestli to může vyjít a stále teda... A když už i některé věci vyšly, tak potom bylo vydáno jakési monitum, zakazovalo se, aby ty jeho knihy již publikované, aby byly v seminářích teologických, kde se připravují studenti teologie, no a nemělo se to dávat číst, doporučovat a dokonce jako odrazovat od toho a tak dál. Prostě kolem toho bylo mnoho diskusí a velký diskuse veřejný taky, že, a kritizovalo se to a tak dál. Tedy postava kromobyčejná i svými osudy a velmi taková rozbroje a rozpory vyvolávající.

No a vzhledem k tomu, že psal jenom takové ty menší traktátky s výjimkou vlastně dvou věcí, tak se to téma z nejrůznějších stran vždycky opakuje znova. Na tom je krásně vidět na Teilhardovi, jak je to filosofická mysl, že vlastně v každým jeho textu takřka, který přesahuje tu sféru ryzí přírodovědy, je vždycky celý Teilhard. Vždycky všechno. I když v různých důrazech a různě stručně, někdy je to rozvedený tohle a jinde zas je to jenom stručně a rozvedený něco jiného, ale je to skutečně pěkné.

U nás bohužel vyšly jenom dvě věci a z toho, co nás zajímá, vyšla vlastně jenom jedna věc, to je ta Lidská zoologická skupina, poprvé to vyšlo pod názvem Groupe zoologique humain a u nás česky to vyšlo pod názvem Místo člověka v přírodě, to je původně podtitul, ale když potom v sebraných spisech to vyšlo, tak to bylo naopak, hlavní titul je Místo člověka v přírodě.

No tak to je tak jako pro přiblížení té postavy, je to atraktivní obličej, atraktivní postava a také atraktivní myšlení. Dneska je to trošku jako už jakoby zapomenutý, dneska se tím málokdo zabývá. Jednak u nás málo, protože tady ten hlavní zájem byl teologický, co se z toho dá teologicky, prokřesťansky, co se z toho dá vytěžit. A zájem o jeho filosofické a filosoficko-vědecké koncepty byl poměrně malý, nevěnovalo se tomu pozornost. Ale také v samotné Francii ten boom, který tam byl, tam kdekdo o tom něco napsal nějakou knížku, většinou populárnější, tak to končilo tak nějak v těch konec šedesátých, ještě na začátku sedmdesátých let ještě něco málo vyšlo, ale to už bylo po.

Je to velká škoda podle mého soudu, je to člověk, ke kterému bude třeba se vracet. Ne proto, že by tam nebyly chyby, tam jsou vážné chyby a my si taky jenom na ukázku jednu ukážeme. Ale ty jeho koncepce jsou tak pozoruhodné, tak Bahnbrechend, česky razící nové cesty, že i když se spousta věcí musí opravit, tak ta vize je čímsi neobyčejně inspirujícím pro myšlení. Samozřejmě budoucí, nikoli současný, poněvadž jak jsme si řekli, současné evropské myšlení má málo porozumění pro otázky přírody a přírodních věd. Tedy přírodních věd ne v tom smyslu analytické filosofie, nýbrž v tom tradičním smyslu filosofie toho, o čem nám ty vědy přinášejí své poznatky. Filosofická reflexe nad tímhle tím, ne nad vědou jakožto aktivitou.

No tak já jsem si zvolil na ten výklad text, nevím zase, já se radši ani nebudu dneska ptát, jestli jste četli něco, jestli jste si to našli. Doufám, že aspoň někdo. Já jsem doporučoval ten jediný český text, ale použiju jiného. K tomu českému se vrátím jenom v jedné věci. Chci citovat z textu, který patří k trošku delším, ne k těm nejkratším, ale není nijak moc dlouhý. Je uvedený v druhém svazku sebraných spisů, který obsahuje hlavně přírodovědecké texty, většinou vyšlé za jeho života, a ten text se jmenuje Jedinečnosti nebo Singularity lidského druhu. A na začátku toho textu vykládá věci, které pro nás jsou velice závažné nebo prostě jsou inspirující, jsou důležité pro to naše téma.

Teilhard mluví o vývoji. Všechno je ve vývoji, všechno je v pohybu a všechno je ve vývoji. Ale mluví o dvou základních mechanismech vývoje ve světě, v univerzu, v kosmu. Jeden ten mechanismus je korpuskulizace nebo korpuskularizace, on říká přesně korpuskulizace. U nás to zní trošku divně, no ale to je fuk. Částečkování nebo částicování nebo jak by se to řeklo. A druhým je pro něho větvení, rozvětvování. Hned si vyložíme, jaký je mezi tím rozdíl.

Především upozorňuje, a hloub už nejde, že sama primordiální, tedy primordiální v tom smyslu, jak jsme o tom hovořili kdysi třeba v souvislosti s Whiteheadem, primus – první latinsky a ordo je řád, čili to, co je prvního řádu, to je primordiální. Ono to vypadá jako Mord, že jo, česky, ale je blbý to říkat primordiální, aby se to rozlišilo, tak primordiální. Všude se to teda anglicky i francouzsky tak spojuje dohromady. Takže sama primordiální forma kosmické energie je už granulovaná, říká. Tedy už jsou to částice, už jsou to kvanta, fotony například. A ta primordiální forma kosmické energie má schopnost, tedy pokud za tu primordiální považujeme fotony, to je záření, tak to záření má schopnost se materializovat. Poněvadž rozeznáváme energii, která není vázaná na hmotu, ani není sama hmotná v tom specifickém významu, a hmotu, materii, což jsou subatomární částice, atomy a tak dále. Čili ta primordiální forma kosmické energie má schopnost se materializovat v subatomární částice, takzvané elementární částice a v atomy a dále v molekuly.

A v tomto směru podle Teilharda pokračuje, tedy atomy, molekuly a potom velké molekuly a pak už to jde v živé částice, teda primitivní živé bytosti, nejdřív jednobuněčné a pak vícebuněčné a tak dál. V tomto směru pokračuje nekončící proces toho, čemu říká ultrakorpuskulizace. Čili ta korpuskulizace jako začíná, on ultra, to znamená jde to, jde to stále dál a dál v jistém směru, který budeme ještě dál charakterizovat. A tento proces ultrakorpuskulizace sleduje dvojí cestu. Tak to se vracíme k té myšlence těch dvou mechanismů. Na jedné z těch cest, kde vládne především gravitace, ne že by nevládly jiné síly, ale převládá gravitace, se hmota shlukuje do spirálních mlhovin, galaxií a do kulatých těles, hvězd, planet a podobně. Přičemž zejména ve hvězdách dochází k jakési jejich, tedy těch atomů, k jakési dezindividualizaci, odindividualizování. Individualita atomů ve hvězdných mracích a v galaxiích a tak dál je potlačena, je minimalizována, je bezvýznamná. Tam vládnou zákony velkých čísel. Jakoby každý atom byl replikací každého obdobného atomu jiného. Jako kdyby mezi nimi nebyl jiný rozdíl, než jenom že jsou v jiných kontextech a na jiných místech a tak dál.

No a nejenom k tomu, že tam dochází k té dezindividualizaci, ale k jakémsi agregaci, k jakémusi shlukování, které nemá jenom kvantitativní rysy, ale dochází tam k proměně těch atomů, k jejich transfiguraci v těžší prvky, zejména v těch hvězdách. Tak to je jedna linie.

A pak je druhá linie, druhá cesta, kde vládnou spíše síly elektromagnetické a tam dochází k uspořádávání hmoty v malé, uzavřené systémy, které se postupně stále víc komplikují a stále víc integrují kolem jakéhosi centra, on tomu říká centrují, které stále se víc centrují. V nichž každý nižší prvek dochází svého uplatnění v jakési superindividualizaci, on má tendenci takových strašlivých názvů a já mám dojem, že to nemá smysl překládat nebo snažit se překládat. Tedy každý nižší prvek se zapojuje do jakéhosi nadindividuální, superindividuální celkové struktury a tam se prosazuje naprosto zvláštním, mnohem individuálnějším způsobem než v té první cestě, než v těch galaxiích a hvězdách. Čili funkčně se tam prosazuje tím, že se přivtěluje, říká Teilhard. To jest, když atom třeba z půdy, no atom, nějaká molekula z půdy pronikne do kořenového systému nějaké rostliny, tak tam nezůstává v té odindividualizované podobě, jako byla v té půdě a jako je kdekoliv někde na nějaký hvězdě nebo planetě nebo tak, ale vtěluje se, přivtěluje se, zapojuje se do toho celku, do té struktury živého těla té rostliny.

A Teilhard tam pod čarou užívá slov, tam má jakousi vysvětlivku, a v té vysvětlivce užívá slov la vraie union – pravá jednota. Čili v tomto smyslu, když se atom, když není jenom gravitací spjat s jinými atomy, ale když se přivtěluje, zapojuje se do jakéhosi nadindividuálního celku, tedy vzhledem k individualitě toho atomu nadindividuálního, tedy k jakémusi superindividuu se přivtěluje, tak tam dochází k pravé jednotě, k pravému sjednocení. Hvězda má taky jakýsi náznak dějin vlastních a osudů, jakési jednoty, tvoří přibližně jakýsi celek, má taky jakýsi kontakt s vnějším světem, že přijímá látku a záření a vyzařuje látku a zbavuje se zas látky a záření za určitých okolností a tak dál. Ale to není ta jednota, o jaké můžeme mluvit u živých těl.

Teilhard užívá také dalších termínů k rozlišení onoho dvojího směřování, oné dvojí cesty. Na jedné straně jde o pouhou agregaci, tedy o pouhé nahloučení, shluk, nahromadění, jaké jsme svědky u mlhovin, galaxií a hvězd. A tato pouhá agregace, i když potom v detailu se ukáže, že to pouhá agregace nikdy není, že tam dochází taky, že tam dochází k propojení jistých charakteristik, které nejsou vysvětlitelné jako pouhá agregace, ale nicméně tak na první pohled je to ta pouhá agregace, tak tam mluví o takzvané pseudokorpuskulizaci. Je to jenom zdánlivá korpuskulizace. Když na začátku mluvil, že jsou ty dvojí mechanismy, jedním je korpuskulizace, druhým větvení, tak teď ukazuje, že ta korpuskulizace je zas ještě dvojí, jednak pseudokorpuskulizace, zatímco tam, kde se hmota organizuje do skutečných jednotek, celků, jde o pravou, ne falešnou nebo pseudo-korpuskulizaci, ale o pravou korpuskulizaci, poněvadž pravý nebo dobrý se řekne řecky eu, že, tak je to eukorpuskulizace. To je strašlivé slovo, protože korpuskulizace to je z latiny a eu je řecké, že, čili, no ale holt ty termíny jsou u Teilharda dost takový řvavý.

No a teď důležitá věc je tato. Ve svých rozměrech i v hmotnosti zůstávají tyto pravé jednotky, tam, kde jde o tu eukorpuskulizaci, tak tam mluví o pravých jednotkách nebo přirozených jednotkách, unité naturelle nebo unité vraie, tak tam tyto pravé jednotky ve svých rozměrech i hmotnosti zůstávají relativně skromné. Nerostou do těch obrovitých útvarů, jaké jsou známy v tom vesmírném prostoru, z těch galaxií a hvězd a tak dál. Ale jak říká: dnes už víme, že právě proto, že zůstávají vzdáleny jak oněm nejmenším granulím energie a hmoty, tak na druhé straně oněm propastným rozměrům galaxií a supergalaxií a tak dále až posléze celého vesmíru, tedy díky tomu, právě proto jsou s to sledovat směr k takzvanému třetímu nekonečnu. Tedy právě proto, že zůstávají vzdáleny těm dvěma nekonečnům, o nichž mluvil Pascal, to je přímo teda navázání souvislosti. Tomu nekonečnu mrňavého a nekonečnu obrovitého. Díky tomu, že od obojího si udržujou jakousi distanci, jsou s to sledovat směr k třetímu nekonečnu, totiž k nekonečnu organizované složitosti.

Tak tady vidíme jasné navázání na ty myšlenky Pascalovy a ten polemický hrot. Pascal prostě zapomněl na to, že tady nejsou jenom ta dvě nekonečna. A když říká, že člověk je ztracen, protože visí uprostřed mezi dvěma nekonečny a nemá oč se opřít, tak udělal základní chybu, protože to vůbec tak není. Tato dvě nekonečna, o kterých mluví Pascal, o kterých ví Pascal a o kterých argumentuje, jsou nekonečna takříkajíc druhořadá, nekonečna subalterní, nekonečna chudá. To nejdůležitější nekonečno nechal Pascal plavat. A to je nekonečno centro-komplikovaného, nekonečno složitého a soustředěného, organizovaného, integrovaného.

No a z toho teď vyvozuje velmi rychle, že tedy se ukazuje, a tohle je polemika proti Jeansovi zároveň, tak se ukazuje, že jevy života a také vědomí, protože vědomí je pro Teilharda jenom jakési do extrému vyhnaný fenomén života, jevy života a vědomí, jimž bylo dosud tak těžko, tak obtížno najít místo ve vesmíru, jsou ve vesmíru doma. A on teď říká: jsou jen vlastnostmi hmoty – to je kuriozita tady, k tomu se ještě vrátíme maloučko za chvilinku –, která dospěla k vysokým hodnotám uspořádání a centrace. To je překvapivé. Protože jak může jezuita, křesťan tady teď hovořit o hmotě v takovém pozitivním smyslu. Ale to je jiná věc. Teilhard má celé texty, celé studie o posvátnosti nebo o božskosti hmoty. Pro něho hmota není pouhá hmota, pro něho to je stvořený základ všeho, co jest. Tedy jestliže se obdivujeme dílu stvořitele, tak se vposledu obdivujeme hmotě. Poněvadž to všechno je z hmoty.

To byl v těch padesátých a šedesátých letech, konec padesátých, začátku šedesátých, už po smrti Teilhardově, to byl ten důvod, proč se jím a jeho koncepcemi velmi intenzivně zabývali také někteří marxisté. A v té době, v šedesátých letech, kdy docházelo k takzvanému dialogu mezi marxisty a křesťany, zejména ve Francii, no tak jedním z těch průkopníků, i když už zemřelých, byl Teilhard a je řada myslitelů, kteří toho Teilharda interpretovali právě marxisticky a nebo zase z druhé strany tak, že to bylo marxisticky přijatelné. Ta linie dialogu mezi marxisty a křesťany se vedla velmi často také v duchu těch koncepcí Teilhardových. To byl taky důvod, proč u nás ten Teilhard de Chardin, ačkoli tedy teolog vlastně, kryptoteolog a jezuita křesťan, proč vyšel ve Svobodě v knižnici Filosofie a současnost. Bylo to možné samozřejmě jenom s doslovem, který to uvádí na pravou míru, a ten napsal Machovec. Od té doby tedy o Teilhardovi ani o Machovcovi se tady dost dobře nedá diskutovat a také o dialogu se dneska nebo aspoň v posledních v sedmdesátých letech se vlastně nemluví, bylo odtroubeno, ale to je jenom dočasná záležitost, je úplně zřejmé, že je na spadnutí nová etapa dialogu. První náznaky se ukazují už na mnoha místech.

No, tak tím jsme si ukázali tak zhruba jenom – je to potřeba číst, tady nemůžu vykládat toho moc – tady jsme si ukázali tedy, jak ten Teilhard se pokouší najít znovu místo ve světě, ve vesmíru pro člověka. Takové, aby člověk byl opět ve vesmíru doma. A ne někde ve vystrkově, někde na okraji, někde jako plíseň na nějakým prášku a tak dál. Tady je člověk je v tomto vesmíru doma. A to ne tak jenom, že by to byl fakticky by byl tady, no tak holt to je domov. To není tak, nýbrž ten vesmír je nějak spjat s člověkem. A je s ním spjat v tom smyslu, že existuje jedna důležitá vývojová linie, určitý pohyb hmoty, který má v člověku své vyústění, přinejmenším dočasné. To jest člověk stojí někde na špičce dlouhého vesmírného trendu, který je právě tak vlastností hmoty a vlastností vesmíru, jako je entropie. To jest to upadání ze stavů složitějších do méně složitých, ze stavů více nepravděpodobných do stavů pravděpodobnějších, od stavů uspořádaných do stavů chaotických. To je entropie. Tendence, o které se mluví od počátku moderní vědy takřka, i když byla formulována trošičku po začátku, ale prostě s tím se počítá.

Tak Teilhard upozorňuje velice důrazně na to, že uprostřed toho entropického směřování k těm stavům stále chaotičtějším, stále méně uspořádaným, že tady je jeden důležitý trend hmoty a vesmíru, který jde proti tomuhle velkému proudu entropickému. Má charakter negativně entropický, to jest postupuje od stavů více pravděpodobných k méně pravděpodobným, od stavů méně uspořádaných k více uspořádaným. A tento trend není něčím nahodilým, nějakým vírem, který při tom proudu řeky se někde udělá, poněvadž je tam nějaký šutr nebo tak, nýbrž má charakter dlouhodobý, má tendenci se udržovat a v jakémsi navazování spět k stále vyšším a vyšším stavům, stále stavům komplikovanějším a zároveň centrovanějším, jak on to říká, centro-komplikovanějším. No a člověk má své nepřehlédnutelné prvenství v tom, že stojí právě v tomto proudu na tom vrcholu, na té špičce. Jestliže tady můžeme mluvit o nějakém nějakém tlaku uprostřed toho vesmíru, který je ovládán entropií, tlaku, který je protientropický, tak člověk je na špičce tohoto tlaku.

Z toho potom Teilhard vyvozuje jisté důsledky do budoucna. Co to znamená? My jsme dnes v této situaci, ale co to znamená pro nás dál? Když si uvědomíme, že stojíme někde na špičce, že jsme pionýři teda toho vesmírného vývoje. K čemu nás to zavazuje? Co nás teď čeká? Na co se máme orientovat, na co se máme soustředit? Čili pro něho je to otázka elementární závažnosti. Nejde o to najít jenom pro člověka zase nějaké místečko ve vesmíru, uspokojující poněkud, nýbrž jestliže sám svět směřuje aspoň v jedné své linii, směřuje někam, takže člověk je na frontě, je v té první frontě, je na špici. A člověk je zároveň nadán vědomím a on vykládá, jak to vlastně celý ten svět v této linii směřuje k tomu vědomí. Proto tam tady na tom našem místě tam říká, že teda fenomén života a vědomí, že. Ten život právě tak jako vesmír jakoby směřoval v té jedné linii, směřoval k životu a k životu stále vyššímu, tak podobně život sám směřuje k vědomí. To ukazuje potom paleontologicky a anatomicky teda na cerebralizaci, že, jakým způsobem teda se vytváří mozek a co vlastně to znamená, co to znamená, že tady se najednou objevuje bytost schopná reflexe, reflektovaného vědomí.

Takže pro Teilharda ta vize jde dál, než jenom k tomu, aby zase našel to ztracené místo člověka v přírodě a ve vesmíru, nýbrž on najednou chce vidět, otvírá perspektivu vidění celého vesmíru z toho hlediska bytosti, k níž směřoval celý vesmír a teď od ní něco čeká. Člověk jako bytost nadaná vědomím teď má daleko vyšší odpovědnost než všecky ty organismy před ním. Poněvadž v těch organismech vládla neuvědomělá nějaká tendence, která furt směřovala k tomu složitějšímu a centrovanějšímu a tak dál. Ale člověk si to uvědomuje. Dochází k té rozhodující, k tomu předělu, kdy už to není neuvědomělá tendence, ale je to tendence, kterou člověk reflektuje, kterou si uvědomuje, které musí dát ve svém vědomí, ve svém myšlení a tedy také celoživotně, které musí dát nějaký výraz. Myšlenkový a životní. Musí svůj život zařídit podle toho. Tohle je jeho cílem.

Jistě chápete, jak těžko stravitelný je Teilhard pro své kolegy přírodovědce. Když on takovýmhle hurá způsobem překračuje všecky hranice vědy a pořád ukazuje na ty, na ty nejvzdálenější perspektivy lidského rodu na základě, který je přírodovědecký. No tak tohle je přínos Teilhardův. Po mém soudu je to přínos elementárního významu, i když se najdou některé postavy, které myslely leccos analogicky, tak v této koncentrovanosti na problém, kterým se musí každý myslící člověk nechat oslovit, kterým se musí cítit být osloven, v této koncentrovanosti mu není rovna. V tom, jak načrtává leckdy předčasné, ale strhující obrazy, vize, je myslitelem neuvěřitelně inspirujícím.

Snad každého, kdo se trochu chce zabývat čímsi podstatným, tedy vědou, jako čímsi podstatným pro svůj život, filosofií jako čímsi podstatným pro svůj, a teologií a tak dál, který to nedělá jenom v takové podobě vědecké rutiny, pouhého zaměstnání, nýbrž cítí se tím sám být jakýmsi způsobem zavazován, který se nechá tím svým poznáváním zavazovat k osobní odpovědnosti. Tahleta spjatost rozmanitých rovin je na Teilhardovi po mém soudu nejúžasnější a i některé docela technické postupy myšlenkové se ukazují přinejmenším jako inspirující, i když je budeme třeba opravovat. Vize nám otevřela volný prostor, v němž můžeme nyní myslet. To bylo potřeba prorazit. Tohle je jako pozitivní moment na tom, co nám Teilhard ukazuje.

Tak ještě chviličku. Já asi tohleto radši vynechám...

No kousek tady vám přečtu z toho českého výboru. Tam vzadu je jedna menší studie Cône du temps, Kužel času... je to ve studii Nový duch. A tam je tento kousek, který stručně... Tam uvidíte zároveň ty obrovské skoky těch vizí. Ve druhém oddílu je takový první pododdíl, který je nazván Vstříc novému humanismu.

„Poznat, že prostor a čas je sbíhavé povahy…“

konec strany A