This text explores the concept of "late times" and so-called nihilism, as reflected in lectures at ETF between 1996-1997. It analyzes nihilism not just as a mood or feeling, but as a life orientation, inspired by the ideas of Václav Havel and Friedrich Nietzsche. The text examines Nietzsche's conception of "The Will to Power" and his interpretation of the phrase "God is dead." It delves deeper into Nietzsche's understanding of nihilism as a radical rejection of values and meaning, distinguishing between its hidden and manifest forms. Particular attention is given to the critique of Christian morality as the cause of Christianity's decline and a prerequisite for nihilism. According to Nietzsche, the way out is not the end of all values, but skepticism towards morality and the rejection of the belief in meaninglessness. The text argues that Nietzsche is not a prophet of nihilism, but its judge, warning against its manifestations within the foundations of European traditions, including Christianity.
„POZDNÍ DOBA“ A TZV. NIHILISMUS
ETF, let.sem. 1996-97
14.02.
21.02. nihilismus jako nálada, pocit, reflexe, životní zaměření (Havel, dop.)
28.02. Havel – pokračov. (zkráceno na hodinu, odchod na zased. senátu)
07.03. Nietzsche, „Vůli k moci“ – překlad, výklad
14.03. Sybe Schaap
21.03.
28.03. volno
04.04. volno
11.04. Sybe Schaap
18.04.
25.04.
02.05.
09.05. volno
16.05. Sybe Schaap
23.05.
30.05.
06.06.
13.06.
ETF, 14.02.97
0.01
Citát z Nietzsche: a) Bůh je mrtev – a vy jste ho zabili! b) tak dlouho – a žádný nový bůh!
Havel, dopis č.
ETF, 21.02.97
1.01
Podrobné čtení citátu z Heřmanických dopisů (části dopisů Olze)
1.02
Tzv. „fenomén“ ostrůvků smysluplnosti uprostřed propasti nicoty
1.03
rozdíl mezi „úkazem“ a „jevem“: když se něco ukazuje, není třeba diváka, kterému se to ukazuje; jevení však je možné jen tam, kde je někdo, komu se to může jevit, vyjevovat (Rádl: živé bytosti jsou neviditelné)
1.04
důležitost rozlišování mezi věcmi, které jsou vidět, a mezi ne-věcmi, které nejsou vidět, ale jsou skutečné (konkrétně: mezera až propast – může být fenoménem?)
1.05
situace se obrací: je jedna veliká propast – a v ní maličké „mezírky“ v nicotě: mezírky ostrůvků smysluplnosti – ale tak to vidí H. od počátku, je to jeho vidění (poukaz na existencialisty!)
Nietzsche, Vůle k moci (vl. Nachlaß)
ETF, 7.03.97
3.01
Formule „nihilismus stojí přede dveřmi“ může mít dvojí smysl: 1) nihilismus teprve přichází, ještě tu nebyl (a proto vrhá dlouhé stíny jakoby z budoucnosti), 2) přede dveřmi stojí nihilismus, který tu už dávno byl, ale teď přichází také k našim dvěřím. Musíme rozhodnout, v jakém smyslu tomu máme rozumět u Nietzsche. Hned však mluví o „hostu“, dokonce o nejnevítanějším hostu: host vždycky přichází odněkud. Host není žádná „novinka“ – nové je pouze to, že přichází a že přichází k nám, k našim dveřím. Metaforická fráze „před dveřmi“ nám také připomíná známé „Hannibal ante portas“ – porta = nejen brána, ale také dveře. „Dlouhé stíny“ může mít také dávný, ale skrytý nejčernější nihilismus, překrytý všelijakými barevnými přehozy a rouškami. Nemusí tedy jít o nic „nového“, nýbrž o projev, propuknutí něčeho, co je už velmi staré a co se nyní stává nápadným otevřenou exacerbací.
3.02
Nietzsche chápe nihilismus jako „radikální odmítnutí hodnoty, smyslu, žádoucnosti“ („die radikale Ablehnung von Wert, Sinn, Wünschbarkeit“). To musíme brát velmi vážně: radikálnost spočívá jednak v tom, že jdeme opravdu až ke kořenům, jednak v tom, že tento zásah až ke kořenům také zjevně vyhlásíme resp. vyjevíme. Tato dvojí stránka radikálnosti tu má mimořádný význam. Jeho pochopení nám odstraní z cesty některé potíže, které vyplývají z Nietzschových formulací, jež se zdají být kontradiktorické. Je to tedy druhá věc, kterou musíme brát v úvahu. Je totiž možný skrytý, inaparentní nihilismus, který na to vůbec nevypadá, protože je vyjadřován v rozporu se svou pravou povahou. A na druhé straně je možná nihilistická frazeologie, která zakrývá hluboké, ale utajené spoléhání na smysl, na hodnoty a na to, co si je možno a třeba přát. Onen nihilismus evropského typu, o němž Nietzsche mluví, představuje dějinnou, ba světodějnou událost toho, že inaparentní nihilismus, spjatý s řeckou filosofií (Nietzsche mluví o „appolinské“ kultuře), se stává zjevným zásluhou křesťanství (resp. jeho „morálky“) jako zvláštního dějinného dvojfermentu, který je sám vnitřně rozporný a proto od počátku jako celek odsouzen k zániku. Nietzsche mluví o tom, že tato morálka je založena jednak na smyslu pro opravdovost, jednak na s opravdovostí v konfliktu zůstávající falší a prolhaností intelektuálního vztahu ke světu a k dějinám, tj. k jejich interpretaci (die Falschheit und Verlogenheit aller christlichen Welt- und Geschichtsdeutung). A právě o této morálce se Nietzsche na uvedeném místě vyjadřuje způsobem, který nesmíme přehlédnout: na ni totiž umírá a zaniká, hroutí se křesťanství, protože je to tato morálka, která se obrací proti křesťanskému Bohu [Der Untergang des Christentums – an seiner Moral (die unablösbar ist) – welche sich gegen den christlichen Gott wendet].
3.03
Samozřejmě se musíme tázat na tu nejzákladnější věc v Nietzschově chápání křesťanství: jestliže křesťanská morálka je podle něho neodlučitelná od křesťanství a je proto vlastní příčinou jeho úpadku a rozkladu, v jakém vztahu je ke křesťanství onen „křesťanský Bůh“, proti kterému se tato morálka obrací? Ten je snad od křesťanství odlučitelný? A pokud ano, tak jaký to je vlastně Bůh? Kdo je tímto Bohem? A je vůbec myslitelné, že Nietzsche jinde hovoří právě o tomto Bohu, když říká, že Bůh je mrtev a my křesťané (či pseudokřesťané) že jsme jej zabili? Není naopak ten zabitý, mrtvý, svého božství nadobro zbavený Bůh, zabitý (tj. zbavený života) křesťanskou morálkou a interpretací světa a dějin, jen pseudo-bůh, jen nějaký bůžek, nějaká modla, jejíhož konce netřeba litovat? A není celý tento pokus, odhalit nihilismus moderního člověka a moderní společnosti, ve skutečnosti hluboce protinihilistickým, přímo prorocky varovným výkřikem, že zpíváme smuteční Te Deum a že pláčeme na falešném hrobě? A právě v této perspektivě se ukazuje také důležitost mnoha pozitivních Nietzschových slov o Ježíšovi, podtrhujících, že cílem jeho kritického útoku není on, nýbrž křesťanství a křesťané? A když zdůrazňuje, že toho boha-pseudoboha jsme my zabili – jakožto moderní společnost, moderní lidé – tak že to je obvinění symetrické k tradičnímu obviňování Židů z toho, že zabili „našeho Pána“? A nemá být tou nejosvobodivější podstatou „radostné zvěsti“ Zarathustrovy i onoho bláznivého člověka, o polednách s rozsvícenou lucernou hledajícího Boha, že ten mrtvý bůh vůbec není tím původně hledaným? Není onen výrok, že „Bůh je mrtev“, adresován těm, kdo se bláznovi smáli a kdo se smáli myšlence, zda se ten hledaný Bůh snad nezaběhl jako nějaké malé dítě? Není nakonec smrt onoho mrtvého boha či spíše pseudoboha, o jehož tlení dává už dávno zápach všem vnímavým nepochybné znamení, velkým vyzváněním spíše oslavována než smutně oplakávána? Není snad smrt tohoto pseudo-boha podmínkou osvobození moderního a nyní již od modernity odvráceného člověka k slyšení a poslouchání toho jediného pravého Boha, totiž Boha, který je pravdou („Gott ist die Wahrheit“), která nemůže dopustit, aby skutečný nihilismus definitivně zvítězil v podobě „fanatické víry, že ´všechno je klam´ a faleš?
3.04
Jaké je tedy východisko podle Nietzsche? On vůbec na tomto místě nemluví o tom, že bychom měli skoncovat se všemi hodnotami a zejména s těmi nejvyššími. On ve skutečnosti obviňuje moderního člověka, že tohle udělal. Ale zároveň mu chce dodat naději a zejména sílu tím, že ukazuje, jak to je jen zatíženost dávnou chybou, dávným „hříchem“, ke kterému došlo ve starém Řecku. A co radí? „Rozhodující je skepse vůči morálce.“ (Skepsis an der Moral ist das Entscheidende.) Tedy nikoliv skepse vůči „křesťanskému Bohu“, proti kterému se tato křesťanská morálka obrací. Buď by totiž mohlo jít o boha, který byl zavražděn či zabit – a proti takovému mrtvému bohu (pseudo-bohu) je zbytečná skepse, toho lze jen radikálně odmítnout (die radikale Ablehnung). Anebo jde o toho Boha, který není totálně a fatálně spjat s křesťanskou morálkou a proti němuž se právě tato morálka obrací. Který je to Bůh? Inu je to ten Bůh, před nímž se morálně orientovaní křesťané pokoušejí uprchnout do „onoho světa“, tj. do nicoty – a právě tento jejich únik do onoho světa čili do nicoty musí nutně končit v nihilismu (der Untergang der moralischen Weltauslegung,… nachdem sie verscuht hat, sich in eine Jenseitigkeit zu flüchten: endet im Nihilismus“ – spočívajícím v přesvědčení, že nic nemá smysl – „Alles hat keinen Sinn“). Právě tento pokus má jakýsi buddhistický rys: jde o touhu po nicotě a do nicoty – „Sehnsucht in Nichts“. (Buddhistický nihilismus ovšem nemá za sebou základně morální vývoj, takžev něm nihilismus zůstává pouze nepřekonanou morálkou.
3.05
Nietzsche není prorokem nihilismu, nýbrž jeho soudcem a odsuzovatelem, zavrhovatelem. Právě tak, jako volá po odvržení morálních hodnotových soudů, volá také a zároveň po odvržení přesvědčení o „nesmyslnosti“. Nietzsche proto hned předvídá nepřátelské reakce jednak ze strany vědy, která podobně jako dosavadní filosofie stála pod tíhou morálních soudů, jednak ze strany protivědy a pavědeckosti. A volá zejména po kritice křesťanské morálky: ta nám dosud chybí. A upozorňuje také na nihilistické konsekvence v politickém a ekonomickém myšlení, ale také v umění apod. Nietzsche tedy není prorokem nihilismu, nepropaguje nihilismus, nýbrž varuje před ním – ale varuje způsobem nezvyklým, protože ukazuje nihilismus tam, kde nejsme nakloněni jej hledat, totiž v samých základech evropských tradic, ba v samotném křesťanství a jeho „morálce“, jak o tom poněkud nás matoucím způsobem mluví (mluví totiž o morálce v jiném smyslu, než jsme uvykli).