This document, dated November 1, 1977, is an official letter from Charter 77 spokespersons addressed to the Federal Assembly of Czechoslovakia. It highlights severe violations of legality and procedural rules during the recent trial of Ota Ornest, Jiří Lederer, František Pavlíček, and Václav Havel. The authors argue that the defendants' literary activities were unjustly classified as subversion of the republic, despite the non-political nature of their works. The document emphasizes the contradiction between the court's actions and the international human rights covenants ratified by Czechoslovakia. It further criticizes procedural failures, including the exclusion of the public in favor of State Security (StB) officers and the restriction of the defendants' closing speeches. The spokespersons warn that such trials damage the state's international reputation and call upon the Federal Assembly to investigate these proceedings and inform the public. This protest represents a significant effort by Charter 77 to demand the consistent application of socialist legality and the protection of fundamental freedoms during the normalization era.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 25
docx | pdf | html
◆ dokument of Charter 77, Czech, origin: 1. 11. 1977
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, p. 66–67
Dokument Charty 77 č. 25
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Marta Kubišová
in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, p. 66–67
in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 66–67
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 1. 11. 1977
◆ dokument of Charter 77, Czech, origin: 1. 11. 1977
D25 1977
1977, 1. listopad, Praha. – Dopis Federálnímu shromáždění ČSSR o porušení československého právního řádu a procesních pravidel při soudním řízení s J. Ledererem, Ornestem, F. Pavlíčkem a V. Havlem.
Protože chceme brát vážně ústavně zakotvenou povinnost každého občana dbát o důsledné dodržování socialistické zákonnosti v životě společnosti (čl. 17 Ústavy), zdůrazněnou v poslední době mj. i v usnesení Federálního shromáždění z 5.4.1977, upozorňujeme toto shromáždění na nedávnou událost, při níž byly velmi závažným způsobem porušeny některé normy československého právního řádu, a v důsledku toho bylo značně poškozeno dobré jméno a tím i zájmy našeho státu v cizině.
Ve dnech 17.–18. října t.r. se u Městského soudu v Praze konal proces s dr. Otou Ornestem, Jiřím Ledererem, dr. Františkem Pavlíčkem a Václavem Havlem.¹ O. Ornest a J. Lederer byli obžalováni z podvracení republiky (§ 98 odst. 1 a 2 tr. zák.), dr. Pavlíček z pokusu podvracení republiky (§ 7 odst. 1, § 98 odst. 1 tr. zák.), Václav Havel z pokusu poškozování zájmů republiky v cizině (§ 8 odst. 1, § 112 odst. 1 tr. zák.).
Za tyto trestné činy byla obžalobou kvalifikována a soudem uznána činnost, která nikterak popisu skutkových podstat těchto trestných činů neodpovídá: písemnosti dopravované do ciziny byla díla výlučně literární povahy (literárně historická a literárně kritická), nepolitického charakteru. Jejich uveřejnění kdekoli nemůže být proto podvratnou činností podle § 98 tr. zák. a tím méně může ohrozit společenské a státní zřízení republiky, její územní celistvost, obranyschopnost, samostatnost nebo mezinárodní zájmy. Navíc chybí podle zákona neopominutelný prvek subjektivní: aby bylo možné hovořit o trestné činnosti podle § 98, je totiž třeba prokázat, že tato činnost je prováděna „z nepřátelství k socialistickému zřízení republiky“, což u nikoho z obžalovaných ani dokazováno nebylo: vždyť šlo právě u obžalovaných podle § 98 tr. zák. o občany, kteří věnovali celý svůj život věci socialismu nejen ve sféře kulturní, ale angažovali se také v širších souvislostech společensko-politických. To bylo také veřejně uznáno mj. udělením Řádu práce J. Ledererovi, titulu laureáta Státní ceny Klementa Gottwalda Fr. Pavlíčkovi a vyznamenáním Za zásluhy o výstavbu O. Ornestovi.
Pokud jde o obžalobu z přípravy trestného činu poškozování republiky v cizině (§ 112 tr. zák.), nelze za „nepravdivou zprávu o poměrech v republice nebo o její zahraniční politice“ považovat memoárové dílo politika činného téměř před třiceti lety. To zcela jasně vyplývá z uvedeného ustanovení i ze smyslu trestního zákona, který je účinný od r. 1961, aby chránil mocensky již zajištěné socialistické zřízení republiky a odpovídající mezinárodní postavení i politiku.
Při obžalobě i trestním líčení nebylo ani přihlédnuto k tomu, že se ČSSR ratifikací mezinárodních paktů o občanských a politických právech zavázala přizpůsobit své zákonodárství i praxi svých správních i soudních orgánů závazkům z tohoto paktu vyplývajícím. V daném případě jde o čl. 19 odst. 2, zaručující svobodu „vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými prostředky podle vlastní volby“ (vyhláška 120/1976 Sb.). Právě administrativní a jiná opatření odporující těmto závazkům a ke škodě našeho kulturního života bránící vydávání mnohých hodnotných literárních děl u nás (jak jsme na to upozornili v dokumentu č. 12 Charty 77 z 30.6.)² vedla odsouzené občany k pochopitelné snaze uveřejnit tato díla alespoň za hranicemi naší republiky.
Nebylo dbáno ani norem procesního charakteru. O. Ornest a J. Lederer byli drženi ve vazbě od 11. a 15.1.1977, aniž mohly vzhledem k charakteru jejich činnosti existovat zákonem předvídané důvody této vazby po skončení vyšetřování. O tom ostatně nepřímo svědčí i propuštění z vazby druhých dvou obžalovaných už v březnu a v květnu, kdy toto vyšetřování prakticky skončilo pro všechny.
Při přelíčení projevil soud neobjektivnost a podjatost vůči obžalovaným: V. Havlovi nebylo dovolené uvést na vlastní obhajobu nepříznivý úsudek prezidenta republiky o věrohodnosti znalce, který svým posudkem podporoval tvrzení žaloby o charakteru díla, jehož připravované zaslání do zahraničí bylo podkladem obžaloby. J. Ledererovi bylo zabráněno uvést mnohá závažná fakta a souvislosti jeho jednání, ačkoli podle trestního řádu může předseda senátu přerušit závěrečnou řeč obžalovaného jen tehdy, vybočuje-li z rámce projednávané věci.³
Pro přelíčení byla bez objektivních důvodů vybrána malá místnost s místy pro 14 osob; kromě manželek obžalovaných a syna J. Lederera byla „jako objektivní veřejností“ všechna místa předem obsazena osobami, v nichž obžalovaní a jejich rodinní příslušníci poznali zaměstnance StB. Toto faktické vyloučení veřejnosti bylo navíc pojištěno rozsáhlou akcí orgánů Bezpečnosti, které předvolaly v době trvání procesu desítky přátel obžalovaných pod záminkou vyšetřování jejich účasti na jakési „chystané provokaci“, aniž byly s to sdělit vyslýchaným a zadrženým cokoli konkrétního. Rovněž přítomnost a chování orgánů Bezpečnosti v soudní budově a kolem ní v době procesu se vyznačovaly řadou protizákonných činů, mj. fotografováním a filmováním občanů i cizích novinářů, kteří svou přítomností projevili zájem o proces. Všechny tyto kroky nemohly mít jiný účinek, než že v naší i mezinárodní veřejnosti posílily pochybnosti o regulérnosti vedení procesu.
Všechny tyto skutečnosti nás vedou k závěru, že při přípravě a vedení procesu se nedbalo mnohých materiálních, procesních a právních zásad a norem československého trestního práva. Úsudek mezinárodní veřejnosti – např. ústředního orgánu KSF L’Humanité, kterou nelze vinit z předpojatosti vůči naší republice a jejíž zpravodaj nebyl vůbec vpuštěn do Československa – stejně jako ohlas procesu při jednání v Bělehradě svědčí o tom, že celý způsob jeho vedení, kromě jiného, vážně poškodil zájmy republiky v cizině.
Připomínáme, že podobným způsobem a s podobnými negativními důsledky byl veden ve dnech 26.–28. září t.r. v Ústí nad Labem proces proti ing. Vladimíru Laštůvkovi a ing. Aleši Macháčkovi.⁴
S odvoláním na usnesení FS z 5.4.1977 žádáme nejvyšší orgán státní moci, aby se zabýval celkovou problematikou uvedených procesů ve světle jejich nepříznivých důsledků a informoval v dohledné době o svém stanovisku československou veřejnost.
prof. dr. Jiří Hájek, DrSc., Marta Kubišová, dr. Ladislav Hejdánek
mluvčí Charty 77
ČSDS, Sb. Charta 77. – strojopis, Fotokopie.
1 Srv. D23 (12.10.1977).
2 Viz D18 (30.6.1977).
3 Závěrečné slovo J. Lederera bylo čtyřikrát přerušeno předsedou soudu A. Kašparem. J. Lederer tak skončil druhým odstavcem své řeči. Celý text je uložen in ČSDS, sb. Charta 77, stroj. kopie, 2 s. Zde jsou rovněž uloženy zápisy z jednání procesu.
4 Viz též D24 (17.10.1977).
Plné znění: In: Informační materiály, 24–25 (září 1977),
s. 14–21 • Kniha Charty, Index 1977, s. 208–211 • Skilling,
H. G.: Charter 77 and Human Rights in Czechoslovakia. Londýn 1981, s. 268–270.
Komentář: ÚSD, sb. RFE, pol. blok S-157 (9.11.1977), S-160 (12.11.1977).