This article reports on the European Student Leaders' Conference held in Lustin, Belgium, in January 1947. Centered on the theme Europe between East and West, the gathering explored Europe's global mission in the post-war era. Dr. Paul Anderson analyzed Russia's spiritual development, noting how the absence of the Renaissance and Reformation led to a shift from mysticism toward secular activism. French philosopher Paul Ricoeur passionately defended European tradition and identity against notions of decadence, advocating for federalism and a revision of state sovereignty to protect human dignity amidst technical and social progress. Professor T. Bachmann discussed the United States, highlighting issues of nihilism and the specific nature of American socialism. The conference also featured Bible studies and reports on university-level Christian work. Notably, the Czechoslovak delegation influenced debates on social responsibility, emphasizing that churches must actively address political and cultural issues when they conflict with Christian principles. Ultimately, the conference aimed to define a path for European reintegration and spiritual renewal based on active faith and shared ethical values.
Konference evropských křesťanských studentských vůdců v Belgii
docx | pdf | html | digitized
◆ article, Czech, origin: únor 1947
- in: Křesťanská revue, 14, 1947, n. 2, p. 62–63
Konference evropských křesťanských studentských vůdců v Belgii
Ladislav Hejdánek
in: Křesťanská revue, 14, 1947, n. 2, p. 62–63
in: Křesťanská revue, 14, 1947, č. 2, str. 62–63
◆ článek, česky, vznik: únor 1947
◆ article, Czech, origin: únor 1947
Konference evropských křesťanských studentských vůdců a Belgii [1947]
Letošní „European Student Leaders’ Conference“ křesťanského hnutí studentského konala se ve dnech 3.–12. 1. v malém městečku Lustinu v Belgii. Situace je ovšem stále natolik svízelná, že ani zdaleka nebylo dosaženo plného obsazení delegovaných. Přítomni byli zástupci Belgie, Československa, Dánska, Finska, Holandska, Norska, zástupci ruské emigrace ve Francii, Švédská a Švýcarska.
Pro celou konferenci bylo zvoleno téma: „Evropa mezi Východem a Západem“. Neměl se tím řešit poměr jejich a vzájemné vztahy, nýbrž spíše poslání Evropy ve světě. V tom smyslu hovořil po dva večery dr. Paul Anderson o Rusku a svým dějinným pojetím otázky neobyčejně bystře vystihl hlavně specificky ruské předpoklady dnešní duchovní, myšlenkové a sociální situace v Sovětském svazu, a nastínil pak krátce úkoly Evropy a zvlášť pak nás, křesťanů. Zvláště dvě věci považuje za charakteristické pro vývoj v Rusku. Pro svou tehdejší odloučenost od myšlenkových proudů v západní Evropě Rusko neprošlo renesancí a v souvislosti s tím nenašla ani reformace ohlasu mezi ruským lidem. Tak se stalo, že mystika a životní negace ruku v ruce s ní jdoucí nabývaly u nejširších vrstev převážného vlivu, ostatně také dík církvi samé a jejím duchovním. Naproti tomu se pomalu zvedal odpor — a to je ten druhý moment — kterým lidé duchovnější dávali důraz na to, že člověk je Bohu podoben a tedy také tvůrcem, tj. spolutvůrcem Božím. A to byl později základ všeho aktivismu, i když nakonec ztratil svůj původní biblický smysl.
V dalších dvou večerech měli evropští delegáti příležitost vyslechnout či lépe snad prožít úchvatnou přednášku M. Paula Ricoeura z Francie. Se strhujícím temperamentem obhajoval nejprve smysl a poslání Evropy a jejích národů proti všem hlasům, které mluví o zániku, rozpadu a
dekadenci. Evropa má i v budoucnosti své výlučné poslání, které nemůže být naplněno nikým jiným. Právě v duchovním životě má privilegované místo díky své tradici (mémoire — paměť společnosti). Jen ta umožňuje vůbec mluvit o civilizaci. Dnešním úkolem Evropy není jen obrana; v tom by právě byla dekadence. Není vzácnou starožitností, není muzeem; Evropa nesmí přestat tvořit. Dali jsme se oklamat ideou nacionality — říká Ricoeur — a ta nás zahrabala. Dali jsme se oklamat něčím, co nejdříve znamenalo svobodu, aby nás později uvrhlo do nejbídnějšího otroctví. Ale naše poslání není skončeno; je potřeba se reintegrovat a společně řešit otázku, co je člověk, aby člověkem zůstal v technickém a sociálním pokroku. Je nutno věřit, že budoucnost bude taková, jakou si ji uděláme. Nesmíme se však tázat po úspěších, nýbrž co je pravdou Evropy. A na adresu vlastní země (širší platnost je však očividná) prohlásil, že už je konečně nutno přestat debatovat o reparacích a začít společně stavět nový život. To je úkol Evropy; jestliže to neprovedou křesťané — třebas i nepochopeni — kdo to provede? Po skvělé analýze nynější evropské (a ovšem v souvislosti i světové) krize přistoupil k jejímu řešení a stanovil několik podmínek pro její překonání. Jedna z hlavních znamená revizi principu suverenity státu; naším programem musí být federalizace, která ovšem není možná bez vymezení suverenity individuálních států. A neméně důležitou podmínkou podle Ricoeura je vítězství socialistické ideje v západní Evropě. Nezapomněl se vyrovnat ani s otázkou politických stran, která je dnes jednou z nejpalčivějších. Prohlásil, že nejhorší věcí v demokracii je konec principu reprezentace a tím konec práv občana. Strana, která propagandou tvoří mínění a neptá se na ně, je vrcholným nebezpečím pro stát. A Ricoeur skončil: Odpovědnost nás křesťanů je v tom, aby člověk pokračoval dál jako člověk. To znamená, že je nutno dát člověku smysl.
Jako poslední promluvil chicagský profesor T. Bachmann o Americe. Byla to přednáška rázu spíše informativního; jen ke konci se Bachmann zmínil o tom, že v Americe je nebezpečně rozšířen nihilismus, a to tím nebezpečněji, že je namnoze nepoznán. Kromě toho se vyjádřil zajímavým způsobem o tom, že Amerika je socialističtější než průměrný evropský stát. Odborové organizace způsobují, že dělník má přinejmenším stejná práva jako evropský druh, a dokonce právě pro něho je mravně přístupnější a odůvodněnější např. stávkovat v podniku soukromém než v podniku státním. Jediný rozdíl uznává v tom, že dělník ve státním podniku se cítí spolumajitelem; jeho reálný vztah k podniku je však týž jako v podniku soukromém. A Bachmann zakončil: Spojené státy již socialistickým státem v podstatě jsou; je nutno jen přispět, aby se socialismus rozvíjel dále, a ovšem bez revolučních otřesů, které jsou alespoň prozatím v Americe iluzorní.
Kromě večerních přednášek, o kterých právě byla řeč, byly každé dopoledne na pořadu biblické studie (nejprve z 1. Petrovy a potom z Izaiáše); odpoledne byly vždy zprávy delegátů o práci organizace na univerzitách, jak plní své poslání ve vztahu k politickému a sociálnímu životu ve vlasti a konečně jak odpovídají na osobní a duchovní potřeby svých kolegů-studentů doma. Z diskuzí, které vyrůstaly po každé části programu, musím uvést zvláště několikadenní živou polemiku o pietismu a kvietismu. Zvláště československá delegace se mimořádně uplatnila, když (po jistých ovšem výhradách a i kompromisech) bylo dosaženo toho výsledku, že církve samy a nejenom jejich přislušníci, jsou povinny říkat své slovo ke všem otázkám státním, politickým, kulturním, sociálním, jestliže se děje něco proti duchu Písma a proti duchu křesťanství. A jestliže to nedělají, jejich zvěstováni je prázdné, neboť nenese ovoce.
Konference splnila po mém soudu plně svůj úkol.
LvH