Nepředmětné myšlení II (9. 5. 1979)

KAZETA 3

STRANA A

My jsme si minule tak zhruba ukázali, o čem vlastně budeme hovořit a co si od toho máme slibovat… S tím se seznámíte, až si to vyslechnete, poněvadž se to přepisovat nebude.

Dneska přicházíme k jednomu z témat, které jsme si rozvrhovali minule. My jsme si ukazovali, že k myšlení patří myšlenková intence, to jest jakési směřování… Ten termín pochází od Brentana, rozvinul ho zejména jeho žák Husserl. Když chceme rozumět myšlení, nejde nám o to, jak je založeno fyziologicky. Vedle faktického myšlenkového průběhu je tady něco, čemu je možno rozumět – každé myšlení se k něčemu vztahuje, k něčemu poukazuje. To, k čemu poukazuje, je předmět jeho intence. Když řeknu „trojúhelník“, tak to slovo nic neznamená. Abychom věděli, o co jde, musíme rozumět tomu jazyku. Nejde o slovo samo – slovo samo se k ničemu nevztahuje, to je konvenční. Rozumět slovu znamená rozumět jeho obsahu a jeho obsahem je pojem trojúhelníka. To, o čem mluvíme, není to slovo, ale trojúhelník – nějaký ideální trojúhelník, trojúhelník vůbec. Mezi tím ideálním trojúhelníkem a tím slovem je pojem. Slova jsou ve skutečnosti označením pojmů, i když my jim rozumíme jako označení věcí. Pojmy si upřesňujeme díky pochopení z kontextu. Mluvíme nikoli o tom pojmu, ale o tom, k čemu se ten pojem vztahuje – trojúhelník má tři úhly, pojem žádné úhly nemá. Heidegger o pravdě ve Vom Wesen der Wahrheit – proti mínění, že pravda je shoda věci se skutečností. Pětikoruna je kovová a kulatá, pojem pětikoruny není ani kovový ani kulatý – kde je tedy jaká shoda?

Obsahem našeho slova „trojúhelník“ je pojem trojúhelník, ale my nemluvíme o tom pojmu; mluvíme o tom ideálním trojúhelníku, který má příslušné geometrické vlastnosti – a ten pojem je nemá. Jak se vztahuje pojem k trojúhelníku? Tak, že jej míní – a to mínění určitého intencionálního předmětu, to je ta intence. Pojem se vztahuje ke svému předmětu, k tomu, co míní, svou intencí. Tedy myšlení je vždycky zaměřeno k něčemu. Samozřejmě to neplatí o jednotlivém pojmu; pojem není cihlou, že by se z řady cihel dalo složit myšlení. Pojem je třeba nasoudit; soud je primární, pojem je sekundární. Tedy když mluvíme o intence, tak původně intence je vlastní myšlení, nikoli tomu pojmu. My jenom zpřesňujeme svoje myšlení tím, že co nejpřesněji nasuzujeme pojmy. Nasouzení pojmu není možné jedním soudem, nýbrž celou řadou soudů. Navenek to vypadá tak, že když chceme říct, co to je třeba zajíc, tak musíme vyslovit celou řadu výroků o povaze zajíců – jak pokud jde o taxonomickou jednotku, tak pokud jde o jejich souvislost s králíky a jinými hlodavci, souvislost s obratlovci atd. To všechno definuje jaksi, určuje, co to je zajíc. K tomu patří také, jaké má vlastnosti, čím se liší zajíc středoevropský od nějakého asijského – to si vymýšlím, pokud jsou nějací takoví. Brouci se rozlišují podle toho, jestli mají chloupky na předních nohách, nebo ne. Tohle všechno svědčí o tom, že naší intencí je co nejpřesněji popsat a vymezit co nejpřesněji určitý rostlinný nebo živočišný druh.

Je třeba rozlišovat dvojí intenci: předmětnou a nepředmětnou. Myšlení a řeč je spolu co nejúžeji svázáno. Co se nedá říct, nedá se myslet, a co se nedá myslet, nedá se říct. Když sledujeme, jak se mluví, tak víme, že soustředění na předmětný předmět, tj. na předmětnou intenci toho, co se říká, není vždycky nejlepší cestou k porozumění tomu, co se říká. Já jsem uváděl tradičně příklad, který se mi zdá nejnázornější; pak vám řeknu ještě jiný. Muž jde ráno do práce a zeptá se ženy, kolik je venku stupňů. A žena mu řekne: Jen si ten svrchník vezmi. Muž tady převádí občanskou řeč na vědeckou rovinu, tak bychom řekni. A žena to nerespektuje, poněvadž ví, že to je blbost, a tak to zase uzemní, řekne: jen si ten svrchník vezmi. Přísně vzato otázka mířila předmětně na počet stupňů na teploměru; žena odpovídá nesmyslně, mluví něco o svrchníku. Ale to proto, že ta otázka měla ještě nepředmětné konotace. Konotace znamená spoluvýznamy, jako jsou v hudbě vyšší harmonické tóny. Dokonce předmětná intence je možná jen díky těm nepředmětným – je to jaksi vystrčená jedna intence nesená celým podhoubím těch nepředmětných.

[15:55] Pro evropskou tradici je příznačné, že se plně soustřeďuje na ty předmětné intence. To je možné ve vědě, to není možné v občanském životě. Proto je tam stále můžeme zachytit, interpretovat. Jsou taky přítomny v básnictví, literatura vůbec není možná bez nepředmětných intencí. To nejdůležitější v básni jsou vždycky nepředmětné intence; ty předmětné jsou tam jenom proto, že není možné napsat báseň jen s nepředmětnými intencemi. To nejdůležitější v básni je třeba zpřítomnit náladu, představit něco, co se ani nedá pořádně říct. Ty nejdůležitější věci v takových napjatých situacích se neříkají – ty se buď zažijí, nebo člověk zůstane mimo. Není pravda, že nejdůležitější je to, co se říká; nejdůležitější je to, co se neříká.

Nepředmětné intence jsou v tradici akademického myšlení pomíjeny, jako by nebyly důležité, a všechna pozornost je věnována těm intencím předmětným. Proto můžeme mluvit o kritice předmětného myšlení. Jde o to, že celou tou tradicí je sugerováno přesvědčení, že precizně lze o něčem myslet a mluvit, jedině když to učiníme předmětem svých předmětných myšlenkových intencí – ne předmětem svých nepředmětných intencí. Když mluvíme o předmětu intence, tak nemluvím o ontologickém charakteru toho, o čem mluvím; neříkám, jestli to je skutečný předmět. Mluvím o člověku, který je předmětem například mého vzpomínání, ale neznamená to, že ten člověk je předmět. K předmětnému myšlení a jeho tradici patří, že se intencionální předmět považuje za ontologický předmět. Když se mluví o člověku, tak že se nenápadně předpokládá, že pro ten účel myšlenkového zpracování, uchopení, že to je prostě ontologický předmět. Že to je něco, co můžeme veskrze a do všech detailů popsat po předmětné stránce a vyčerpat to tím. Tahleta sugesce je něco nesmírně nelegitimního a patří k tradici předmětného myšlení. Předmětné myšlení kritizujeme proto, že předmětnost chápe jako ontický rys toho, o čem mluví – nejenom že to činí předmětem svého vypovídání ve smyslu intencionálního vztahu. Pokládá to za předmět, ať už se k tomu intencionálně někdo vztahuje, nebo ne. Tahle předmětnost v ontickém smyslu je určitá hypostaze, která někdy odpovídá a někdy neodpovídá.

Když mluvím o předmětnosti tohoto stolu, tak mám pravdu, protože ten stůj je skutečně předmět a není nic víc než předmět – zhruba řečeno. Ukáže se, že to taky není úplně pravda. Naproti tomu když mluvím o člověku jako o předmětu, tak jsem mu nepráv, zbavuju ho toho, čím vskutku je. Člověk není určen svými předmětnými vlastnostmi, nýbrž právě naopak svými nepředmětnými vlastnostmi. Člověk je subjekt; člověk, který je pouhý objekt, je mrtvola. Tím jsme si rozlišili mezi předmětností intencionální a předmětností ontickou. A taky mezi skutečností, která má předmětný charakter, a skutečností, která nemá předmětný charakter. A jako myšlení má své předmětné a nepředmětné stránky, tak také skutečnosti mají svůj předmětný a nepředmětný charakter.

Teď se dostaneme k otázce té ontické nebo ontologické předmětnosti – ontika se týká předmětnosti, ontologie se týká myšlenkového přístupu. V obou případech jde o něco, co má smysl. Já jsem si ale připravil ještě několik příkladů, které nám připomenou, že naše myšlení, chování a praktické přístupy mají své předmětné a nepředmětné intence. Není to něco charakteristické jen pro myšlení, ale setkáváme se s tím v každém druhu lidského chování.

[26:05] Vezměme si třeba potlesk v divadle. Je uvedena nová hra a propadne – pískání, chechtot, házení shnilých pomerančů a tak dále. U nás se to nepěstuje, Češi jsou na to takoví dost… ale ve většině částí světa je diváctvo živelnější a divočejší, a tak je to možné. Ukáže se třeba, že hra nebo opera propadla, dvacet let se nehraje, a pak obletí celý svět, má obrovský ohlas, stane se součástí repertoárů všech významných činoher nebo oper a po sto letech, po dvou stech letech a tak dále, ještě pořád je to cosi významného. Když analyzujeme ten potlesk nebo to pískání – může to být taky obráceně, že, obrovský úspěch a tak dál, a potom po tom pes neštěkne. Co znamená ten potlesk? Ten nevypovídá jenom o té hře, ale také o tom, kdo tleská nebo píská. Ačkoliv je míněn jako posouzení hry, může být posuzován jako svědectví úrovně nebo povahy diváků.

[28:05] Jiná věc, kterou nám předvedl Platón ve svých dialozích, zejména v Obraně Sókrata. Soud nad Sókratem nepochybně posuzoval kvality Sókrata. Ovšem fakticky odsouzení Sókrata nám ukazuje povahu athénské obce a těch lidí, kteří tam hlasovali a kteří Sókrata nepatrnou většinou odsoudili. Tedy ten soud nad Sókratem se dějinně stává soudem nad těmi Athéňany, kteří Sókrata odsoudili.

[29:40] Napsal jsem si také několik politických příkladů. Tak třeba antisemitismus, jakási předsudečná protižidovská nálada, je míněna jako odsouzení Židů. Ale civilizovaný člověk, když se setká s antisemitismem, nemyslí vůbec na Židy, nýbrž posuzuje ty, kteří ty Židy odsuzují. Když byli nejdříve mluvčí a pak někteří signatáři předvoláni na prokuratury a tam jim bylo sděleno stanovisko generální prokuratury, to bylo někdy v únoru nebo v březnu 1977, že aktivity Charty a vůbec toto společenství se považují za protistátní, bylo to míněno jako posouzení Charty, ale ve skutečnosti to dalo obraz o generální prokuratuře a o právním řádu. Když poměrně nedávno jak Sovětský svaz, tak Spojené státy a celá řada dalších vlád si pospíšily, aby uznaly novou íránskou vládu po převratu, tak to bylo míněno jako akt vztahující se k Íránu. Ale protože všichni vědí, že to bylo motivováno zájmem o naftu, tak to nutně musí být – kdo je trošku politicky informován, to musí posuzovat jako něco, co poukazuje na povahu vlády Spojených států nebo vlády Sovětského svazu. Když někdo šíří pomluvy, přijde a vždycky má nějaké drby, tak je možno na to reagovat tak, že ho vyslechneme a řekneme: no, není šprochu, na kterém by nebylo pravdy trochu, ale zároveň musíme, jsme-li trochu při smyslech, zvlášť když přichází často a má vždycky nové a nové drby – tedy posuzujeme ho jako drbnu. To, co on dělá, svědčí nejen o tom, k čemu sám míří, ale svědčí o něm. Což všechno dokazuje jenom to, že každá naše aktivita, ať už je sebevíc zaměřena k věcem, k předmětům, do reálných situací, každá naše aktivita zároveň je zaměřena na nás a může být interpretována tak, že jsme posuzováni my, a ne to, k čemu my jsme chtěli přispět.

[34:05] To jsou jenom příklady, těch by bylo možné přinést celou řadu. Ale je z toho jasné, že – Všude je vlastně přítomno vypovídání o něčem, není to čistá aktivita. Samozřejmě stejně to tak platí, když někdo něco dělá beze slov, to ho také charakterizuje. A navíc tedy je tím jasné, že když prakticky něco provádíme a měníme okolnosti kolem sebe, vždycky také měníme zároveň sami sebe. Já zase mám celou řadu takových stereotypních příkladů… Já jsem ve svém raném dětství, když jsme bydleli ve 3. patře v Bělehradské ulici… [Historka o ratlíkovi, na kterého měl Hejdánek pifku a kterého nakopl.] Pes za dva dny zemřel a já od té doby mám takový nevalný vztah k psům, nemám psy rád. Jsem schopen pojmout k určitému psu přátelství, ale pes jako takový je pro mě nepříjemným zvířetem, protože jsem jednomu ublížil. To je neobyčejně důležitá věc, platí to ve všech – Když někdo má na někoho pifku, většinou je to proto, poněvadž mu něco zlého provedl. Naopak, nejsnáze najdete svůj dobrý vztah k druhému člověku, když mu něco dobrého uděláte. Není to tak, že mu uděláte ze své dobroty, nýbrž svou dobrotu konstituujete, svou dobrotu stavíte tím, že děláte něco dobrého pro toho druhého. A samozřejmě platí to o mnoha jiných věcech. Když člověk pořád hraje na klavír, tak nejenom hraje stále líp proto, že si to vtiskne do paměti, že se s tím seznámí, že tu skladbu ovládne, ale sám se stává lepším klavíristou. Není to jenom vztah k té skladbě, nýbrž on se zdokonaluje, on se stává lepším klavíristou. Tedy každá naše aktivita, neplatí to jenom o myšlení, ale myšlení je taky aktivita, čili i o myšlení, vždycky mění něco kolem nás, ale taky něco v nás. To je ostatně základem toho, že můžeme rozlišovat potom ty různé intence, předmětné a nepředmětné. Význam toho, co říkáme, že jednak míří k tomu, o čem mluvíme, jednak k tomu, že my mluvíme, čili o nás a tak dál, to všechno je založeno v tomhletom.

[39:15] Minule jsme si řekli, že předmětné myšlení je takovým intencionálním vztahem k nějaké skutečnosti, který se k té skutečnosti nejen intencionálně vztahuje a činí tedy tu skutečnost svým intencionálním předmětem, nýbrž který sugeruje, že tento intencionální předmět má onticky předmětný charakter, že je to ontický předmět. Co to znamená, tato ontická předmětnost? Znamená to, že něco je – A já jsem minule, s tím se seznamte dodatečně, jsem to vykládal etymologicky, jak to filologicky souvisí – Kdyby tady byl Ondřej, vrtal v tom v diskusi, vrátíme se k tomu příště, až tady bude – Souvislost hypokeimenon řecky, obiectum, subiectum, proč ve středověku, někdy ke konci středověku, proč se přestalo říkat předmětu subiectum a začalo se říkat obiectum, proč k tomu došlo, taková zvláštnost, nezdůvodněný přesun. Zůstaneme teď jenom u toho, že předmětnost, to, co je předmět, je něco, co je před nás před-meteno, promítnuto, vmeteno, hozeno před nás. To znamená jinými slovy, že to je něco, co je celé před námi. Není to za námi, není to kolem nás, je to před námi; my na to vidíme, my to celé vidíme jako hotové.

[42:15] Proto tedy mluvím o tom, že je to před námi, že to vidíme, protože skutečně v té tradici, ve které se zformovalo předmětné myšlení, hlavní důraz byl kladen na vidění, i když se odlišovalo vidění zrakem od vidění duchovního nebo duševního. Přece jenom se tomu i v myšlení říkalo „vidění“. Když se chtělo v řecké tradici starých řeckých filosofů, když se chtělo poukázat na přístup k pravdě, myšlen pravdy, tak se mluvilo o theóriá – dneska je to trošičku posunuto, čemu říkáme teorie – theóriá je zírání. Když chci vidět, jak věci jsou, stačí odstranit překážky mezi mým pohledem a mezi tou věcí, na kterou zírám. A pak ji tam mám celou, nezkreslenou tak, jak je, a to je pravda. Pravda znamená vidět věci, jak jsou. No jo, ale to znamená, že já ty věci mám před sebou a že když otevřu oči, tak je vidím celé. jenže to byla právě nepravdivá, nezdůvodněná hypostaze: takhle bych například, když zírám na Mirka před sebou, musel pochybovat o tom, jestli má nějaká záda – ta já nevidím. Když vidím tenhle stůl, tak vidím tři nohy a ta čtvrtá je schovaná – já nevím, jestli má čtyři nohy, já se domýšlím, že má čtyři nohy. Já nevidím ten stůj celý, já ho nevidím zespodu. … Čili ani o zraku to není pravda, že mám všechno před sebou a že to vidíme a stačí jen otevřít oči. Ale kromě toho jsou ale skutečnosti, které nikdy před sebou mít nemůžu. To jsem například já. Já ať otevírám oči, jak chci, tak sebe nevidím…

STRANA B

Co jiného ale? Já například nikdy nemám před sebou svět, ve kterém žiju. …

Předmětné myšlení se ke svým předmětům nevztahuje s naslouchající pozorností…

Vercors o bobrech – 1. ročník Světové literatury (rituál jako vykročení k nepřírodní bytosti)

…

40:00 Co tedy v takovém případě dělat, je, že se poohlédneme po filosofech, jestli u někoho něco takového není…

Whitehead…

NEPŘEDMĚTNÉ MYŠLENÍ II (9. 5. 1979) [kazeta č. 4]

STRANA A

Whiteheadovo střední období: Process and Reality, Adventure of Ideas, Science and Modern World…

…

Schubert Miles Ogden a John B. Cobb: napsali prý nejlepší úvod do poválečné evropské teologie; mělo vyjít v německém překladu ve Švýcarsku…

26:05 KONEC VÝKLADU, POKRAČUJE DISKUSE (AŽ DO KONCE STRANY B)

…