Tento text zkoumá podstatu filosofické teologie, odlišuje ji od mýtů a ukazuje její původ v řeckém vynálezu pojmů a pojmovosti. Přechod od mýtického zpřítomňování bohů k logu (pojmovému myšlení) představuje zásadní změnu, která umožňuje vztahovat se k realitě bez ztráty sebe sama, zachovávajíc si odstup. Vznik pojmového myšlení, podmíněný vynálezem pojmů, je spjat se vznikem filosofie jako kritické reflexe myšlenkových postupů. Filosofická teologie tak nemohla vzniknout před filosofií a pojmovostí. Text kritizuje termín „přirozená teologie“ kvůli předpokladu „přirozeného myšlení“, které odmítá. Zdůrazňuje, že myšlení není přirozené, ale ne-přirozené. První teologické pokusy byly filosofické povahy a nutně měly kritický postoj k mýtům, což vedlo ke konfliktům mezi filosofy a lidovým náboženstvím. Použití slova „theologos“ v Platónově díle původně znamenalo státního dozorce nad mýty.
Filosofická theologie jako problém [1992]
… quid dicit aliquis, cum de te dicit? Et vae tacentibus de te… Aurelius Augustinus
… Anebo, co vůbec může říci ten, kdo mluví o Tobě? A přece, běda těm, kteří o Tobě mlčí; …
(6728, Vyznání, přel. M. Levý, uprav. Method Kaláb, 11926, Praha 1990, s. 14.)
Theologií nerozumíme jakékoliv vyprávění o bozích, neboť ji chceme odlišit od mýtů. Přechod od pouhých mýtů o bozích k LOGU o bozích, tj. k myšlenkově určitému, vypracovanému pojetí bohů a božských záležitostí nebyl nijak pozvolný a nenápadný, nýbrž vyznačoval se hlubokou, nepřehlédnutelnou změnou, umožněnou a vyvolanou slavným řeckým vynálezem pojmů a pojmovosti. MYTHOS zpřítomňoval bohy, tj. vyvolával je do aktuální přítomnosti anebo viděno z opačné strany strhával člověka do jejich přítomnosti, vytrhoval jej tedy z jeho aktuální situace a činil ho účastníkem nadčasového dění: člověk se svou „činností“ ztotožňoval s nějakým pravzorem, archetypem a na základě této identifikace svou nahodilou existenci opouštěl, distancoval se od ní a tím ve skutečnosti i od sebe. Už nebyl „při sobě“, prožíval něco jiného či někoho jiného, stával se někým jiným, ale zároveň na sebe zapomínal, sám sebe jakoby ztrácel. Objev LOGU a vynález pojmů otevřel novou možnost, jak se vztahovat ke zpřítomněné skutečnosti, aniž by to muselo být vykupováno ztrátou sebe samého. Pojmy člověku umožnily být svým vědomím u věcí, ale vůbec se s nimi neidentifikovat, nýbrž zachovávat si od nich navzdory jejich zpřítomnění jistý odstup. Pojmy se staly čímsi mezi aktem zpřítomňování a mezi tím, co jím bylo zpřítomňováno, a člověk byl schopen si je uvědomovat, tj. vědomě se k nim vztahovat. Tato pronikavá změna, která se odehrála v lidském vědomí, nebyla a ani nemohla být jen subjektivní povahy, ale měla pro člověka a pro celý jeho život obrovský význam, jak ukázaly další věky. Nešlo tedy jen o pouhou změnu způsobu myšlení, nýbrž především o změnu celého životního stylu. Vynález pojmového myšlení vyvolal mnoho nového, co daleko přesahovalo oblast pouhého myšlení. Některé následky rozpoznáváme dokonce až dnes, a stále ještě s jistotou nevíme, zda správně a zda nám ještě jiné nezůstávají skryty. S vynálezem pojmů je spjat a je jím podmíněn vznik filosofie. Ani filosofií nerozumíme jakékoliv přemýšlení o původu věcí a světa, o smyslu veškerenstva atd. , ale pouze takové přemýšlení, které je pojmově organizováno a které je díky tomu nejen na reflexi založeno, ale které s velké části spočívá v ustavičně nových kritických reflexích vlastních myšlenkových podniků a postupů. Proto nebudeme mluvit o jiné filosofii než o řecké, přinejmenším do té doby, než bude nezvratně prokázáno, že je založeno také na pojmech, a to nikoliv pod řeckým vlivem, nýbrž na základě jejich nezávislého vlastního vynálezu. První pojmové myšlení o bozích a o božských věcech bylo tedy nutně myšlením filosofickým, a proto také mluvíme o filosofické theologii. (Někdy se o filosofické theologii mluví jako o theologii „přirozené“, ale my se tomuto termínu budeme vyhýbat, protože je spjat s falešným předpokladem, že existuje něco jako „přirozené myšlení“. Na tomto místě nemohu odmítnutí tohoto pojetí podrobně zdůvodňovat. Myšlení není „od přírody“, a proto „přirozené myšlení“ neexistuje. Myšlení jako takové je ne-přirozené, a bytost, která myslí, je ne-přírodní, ne-přirozenou bytostí.) Theologie nemohla proto vzniknout před vznikem filosofie, a obě disciplíny mohly vzniknout až po vynálezu pojmů a pojmovosti. První theolologické pokusy byly proto nutně spjaty s filosofováním a představovaly myšlenkové pokusy filosofické povahy. A protože mýty ve svých vrcholných podobách pracovaly s představami bohů a božských i polobožských bytostí, vedly již první filosofické pokusy k počátkům (filosofické) theologie resp. různých theologií (tak jako existovaly různé mýty a různé představy o bozích). A ta ovšem musela ve vztahu k mýtům mít kritickou, tedy přinejmenším částečně negativní povahu. Odtud také napětí a konflikty mezi filosofy a lidovým náboženstvím. Skutečná filosofická theologie existovala ovšem dříve než její jméno. Nejstarším literárním dokladem užití slova „THEOLOGOS“ je jedno místo v Platónově Politeii, ale to slovo tam znamená ještě něco jako státní dozorce nad tvořením a šířením mýtů (jakýsi cenzor).
[k textu připojena ještě následující poznámka:]
řecké komedie humor doklad odstupu od situace (jak reálné, tak na jevišti)