This text comprises two distinct segments exploring human development and historical identity. The first part offers an anthropological reflection on the decline of natural instincts and reflexes. It describes an accelerating spiral where the weakening of biological predispositions compels humans to shift their focus toward intellectual capacity and the ability to perceive complex connections in their environment. The second part, written in April 1995, addresses the discourse on Czech-German relations. The author criticizes the superficial and political nature of contemporary debates, arguing that mere neighborliness is an insufficient foundation for a meaningful relationship. Instead, the text emphasizes the need to rediscover a shared "Böhmisch" (Bohemian) tradition. This historical legacy is presented as a vital unifying element that transcends national boundaries, offering a deeper basis for mutual understanding and future cooperation between both nations within their common cultural space.
[Diktát bez názvu]
Tato přírodní, v uvozovkách, výbava, instinkty a podobně, řídla absolutně, ale zejména relativně. Absolutní řídnutí bylo dost pomalé a trvá dodnes. (Takzvané vyhasínání reflexů a podobně.)
Naproti tomu relativní řídnutí představovalo stále se urychlující spirálu, která si na jedné straně vynucovala přesun důrazu na jiné prostředky a zejména jinou rovinu, na druhé straně však právě v důsledku tohoto přesunu byla v dalším a ještě rychlejším postupu provokována a motivována kvantitativním i kvalitativním vzrůstem náročnosti úkolů a výzev, s nimiž byla neustále konfrontována.
(Tento vzrůst nemůžeme interpretovat jen objektivně, neboť objektivně se okolnosti nemusely měnit, leda až druhotně. Nýbrž jeho hybnou silou byla lidská schopnost všímat si stále pozorněji i věcí nenápadných a vidět je v závažných souvislostech, někdy skutečných, jindy jen na zkoušku vymyšlených.)
Skvělým příkladem je... [nedokončeno]
[Česko-německé vztahy]
8. 4. 1995
V té napjaté a někdy poněkud hektické, neurotické diskusi o vztazích česko-německých a německo-českých, se bohužel z české strany zcela zapomnělo, i v těch nejotevřenějších, nejvstřícnějších slovech, poukázat na něco víc než na krajanství. To, že jsou Němci krajané, ještě není dostatečná základna pro rozhovor. To je stále ještě politická rovina.
Jde o něco jiného. Jde o určité sebepochopení Čecha a Němce jakožto Böhmisch, jakožto někoho, kdo se hlásí k té Böhmisch tradici. Já to marně hledám v hlasech Němců, ale bylo by farizejské, kdybych chtěl u toho zůstat. Já to zejména marně hledám u Čechů.
Proč tady vlastně máme obnovovat spolužití Böhmisch Němců a Böhmisch Čechů? Proč nám tento historický odkaz patří tak, že nám je společný? Že je odkazem pro obě strany? Je tady něco, co nás sjednocuje? V čem chceme nadále stát při sobě a spolupracovat? Toto je otázka, která musí být řešena.