The essay "Self-understanding and History" reflects on the crisis of modern historical objectivism and the disintegration of metaphysical structures within the context of the changing relationship between humanity and the world. The author emphasizes that the current intellectual revolution requires a withdrawal from the world and a practical effort toward self-understanding, which is a necessary prerequisite for finding man's new place in reality. This need for self-reflection is historically rooted in the Socratic tradition. Socrates, inspired by the Delphic injunction "know thyself," transformed philosophy into a critical examination of one's own and others' knowledge. His "knowing ignorance" represents a fundamental distance from presumed knowledge and immediate experience. The text illustrates Socrates' stance through his capacity for absolute concentration and his composed response to his death sentence. The goal of self-understanding is not merely theoretical knowledge, but an awareness of one's task and responsibility within the historical situation, forming the core of true wisdom.
Sebepochopení a dějiny [září 1968]
Jedním z nejcennějších zisků moderního filosofického myšlení bylo odhalení subjektivistických kořenů historického objektivismu, čerpajícího své zdůvodnění v metafysicky zatíženém ideálu vědecké objektivity. Počátky tohoto ideálu jsou ovšem prastaré, neboť splývají s počátky samotné metafysiky. V době, kdy dochází k rozkladu metafysických struktur, které v jakýchsi krách a zlomcích ještě přežívají v našem myšlení, ale nedovolují už obnovit původní celek, jsou přední světoví myslitelé strhováni atraktivní perspektivou pojmového uchopení a přísného rozboru tohoto světodějného obratu. Obecné pozornosti bohužel většinou uniká, že kdesi v základech myšlenkové revoluce, jíž procházíme, hluboko pod proměnami kategorií a celého pojmového aparátu dochází k převratu fundamentálního vztahu mezi člověkem a světem, světem a člověkem. Nové myšlení má tento převrat umožnit, ale nezakládá jej; člověk se nemůže hnout z místa, dokud nevykročí k světu po nových cestách, ale to předpokládá odstup od světa a uchopení sama sebe a pravého místa vlastní zakotvenosti. To je v jádře praktický úkol; jeho splnění však není možné bez sebepochopení člověka jako toho, kdo je k tomuto úkolu povolán. Abstraktní formulace proto nesmějí zabránit živému povědomí praktické závažnosti způsobu, jímž dnešní člověk a lidstvo chápou sami sebe na pozadí a v rámci nového pochopení světové situace.
Důraz na sebepochopení provází filosofii od jejích nejstarších počátků. Tradice připisuje výrok „poznej sebe“ již jednomu z řeckých mudrců, jakýchsi „pre-filosofů“, totiž Cheilonovi. Ještě staršího původu je nápis téhož znění na proslulém chrámu v Delfách, který je vzpomínán a filosoficky interpretován až Sokratem (resp. v sokratovských textech Platonových, Xenofontových aj.). Platonův Sokrates se cítí být bohem povolán k tomu, aby svůj život zasvětil „filosofii a zkoumání sebe sama i ostatních“; označen v Delfách za nejmoudřejšího z lidí, interpretoval božský výrok v tom smyslu, že ostatní předchází v sebepoznání, že je předčí svým vědoucím nevěděním, zatímco oni nevědí o své nevědoucnosti a domnívají se, že něco vědí. Sokratovu hlavnímu zájmu je tak vzdálena nejen skutečnost jakožto předmět onoho domnělého vědění, ale domnělé vědění samo; filosoficky rozhodující je vědění o vědění. Pravé moudrosti se nepřibližuji tím, že něco vím, nýbrž teprve tehdy, když vím, že něco vím, a když si uvědomuji, co vlastně vím a jak to vím. Zkoumání sebe sama i ostatních znamená Sokratovi především kritické prošetření vlastního vědění i vědění těch druhých. Takové kritické prověřování se děje v rozhovoru a tedy jaksi v mezerách či stranou rozmanité nejvlastnější činnosti politikovy, řečníkovy, věštcovy atd. Odstup od účastného prožívání toho, co se ve společnosti i ve vlastním životě děje, dosahuje v Platonově vylíčení snad dvou vrcholů. Jedním je Alkibiadova vzpomínka na vojenské tažení Ionů k Poteidaii (Symposion); Sokrates, účastník onoho tažení, stál tehdy bez přestání od jednoho rána přes celý den a celou noc až do druhého rána na jednom místě a uvažoval o jakési myšlence, pozorován některými spolubojovníky. Druhou krajností je Sokratova reakce na rozsudek athénského soudu, postihujícího jej trestem smrti. Po ohlášení výsledku druhého hlasování oslovuje Sokrates po třetí a naposled své soudce, nejprve ty, kteří jej odsoudili, a poté ty, kteří hlasovali pro jeho osvobození
[zde přepis končí – pozn. red.]