This text examines the thought of Søren Kierkegaard, focusing on his trenchant critique of the Danish State Church and the fundamental discrepancy between clerical preaching and the actual daily existence of the clergy. Kierkegaard is presented as a radical Christian thinker who opposed institutions, the masses, and abstract philosophical systems, particularly those associated with Hegel and German idealism. Instead of dogmatic teaching or speculation, he emphasized the lived existence of the individual and personal integrity. The analysis explores Kierkegaard's strategy of indirect communication through pseudonyms and irony—methods designed to prevent the direct or passive appropriation of his ideas and to force the reader into an authentic struggle. The text argues that Kierkegaard’s legacy must not be academically tamed; rather, it should remain a provocative irritant even today. Only through this dynamic tension and the rejection of herd mentality can the core of his message be understood. Every reader is called to engage with Kierkegaard anew, treating his work not as a historical artifact, but as a direct challenge to their own existence.
22. 5. 1975
1.
V jedné ze svých poznámek (bez data, X3 A 237; 3842,435) říká Kierkegaard: „Přikažte farářům, aby v neděli drželi pusu zavřenou. Co tu zbude? Ba, zůstane to podstatné: existence, denní (každodenní) existence, s níž farář káže. Když se budeš dívat na ni, zdalipak budeš mít dojem, že to je křesťanství, jež zvěstují?
2.
V jistém smyslu obsahuje tento zlomek vlastně celého Kierkegaarda, ale musí být správně interpretován. Kierkegaard je nepochybně křesťanský myslitel, křesťanský spisovatel; nicméně jen málo útoků proti křesťanstvu a proti křesťanské církvi bylo vedeno s takovou vášnivostí a pronikavostí jako ten jeho. A přitom se nikdy nestavěl do pozice „pravého křesťana“, nevykazoval se žádnou legitimací, své nejzajímavější a nejhlubší spisy vydával pod pseudonymem (měl dokonce mnoho pseudonymů a všechny něco znamenaly). Jeho důraz na existenci a jakási distance či nedůvěra k samotnému kázání a k farářství a farářům a zejména biskupům atd. ukazují na jeho nedůvěru k institucím, k úřadům, k množství, k mase a na jeho přesvědčení, že oslovitelný je jenom jednotlivec; zároveň cítíme jakousi nedůvěru v mluvení, řečnění, ba dokonce k myšlení, k myšlenkovým systémům, k spekulaci a k filosofii vůbec, k docentům a profesorům. (Kierkegaard ovšem silně dramatizuje a přehání: když mluví proti docentům a řečníkům, má na mysli především biskupa Martensena; když mluví proti filosofii, má na mysli zejména německou klasickou filosofii, Fichteho, Schellinga, Hegela; když mluví proti křesťanstvu, má na mysli zejména dánskou se státem svázanou církev a státem placené faráře a biskupy; atd.) Jaspers říká, že se Kierkegaard všemi prostředky brání, abychom ho mohli nějak přímo přijmout, abychom si ho mohli osvojit; snad proto vlastně stále zůstává někým neznámým. Je chudý, kdo se jím nenechá oslovit; ale musí se nechat oslovit tak, jak oslovoval ještě během svého života. Kierkegaard nás musí ještě dnes dráždit a provokovat. Jinak se staneme znovu předmětem jeho sžíravé ironie. Každý tu musí začínat znovu.