The text reflects on the need for a cautious approach to conceptualizing forces and tendencies when examining the nature of event-based happenings. The author points out that while physics defines forces such as gravity or electromagnetism, it often neglects questions regarding their origin or their ontological status in a vacuum. A central theme is the tension between the tendency toward increasing complexity and the emergence of the new versus the tendency toward decay and aging. This dualism emphasizes the role of temporality, where aging is viewed as an insufficient capacity for renewal. The essay further distinguishes between force, ability, and the application of force, as well as the concept of possibility. The author challenges the identification of possibility with tendency and explores the relationship between possibility and reality. Overall, the text calls for a deeper philosophical re-evaluation of these categories to understand the world as a process that is not reducible to simple mechanical interactions of already existing elements.
Síly a tendence
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 22. 8. 2018
- This is a part of the original document:
- 2018
Síly a tendence
Mám za to, že je zapotřebí obzvláštní obezřelosti při rozhodování o tom, jak pojmeme (jaký příslušný myšlenkový model konstruujeme resp.a stanovíme) tzv. síly či spíše tendence apod. při zkoumání povahy událostného dění. Když se třeba ve fyzice mluví o „silách“, má se na mysli gravitace, elektromagnetismus, v járu atomů pak slabá síla a silná síla – ale kde se taková síla bere, v čem je její zdroj, zda působí i tehdy a tam, kde není vůbec na co působit, to se neřeší. (Tak např. je otázka, zda třeba gravitace „působí“ či jen „jest“ i tam, kde žádná hmota není, tedy ve vakuu, a nemůže být púroto považována za „vlastnost“ prázdna, vakua; atd.) S velkým zpožděním se začalo mluvit (spíše než přemýšlet) o tom, že na jedné straně můžeme pozorovat tendenci k zvyšování komplexity (složitosti), mládnutí či omlazování, vzniku nového a nebývalého, a zase na druhé straně tendenci k úpadku komplexity, k rozpadu či rozkladu různého typu, k opotřebování, „stárnutí“ (a s tím i se stoupajícím nárokem či potřebou obnovování, opravování, nápravy). V tomto druhém případě se ukazuje význam času a časovosti: stárnutí a rozklad musíme připisovat nedostatečné schopnosti obnovovat a napravovat, ale samu tuto schopnost musíme nějak předpokládat všude tam, kde dochází k vzniku nového, „znovění“, k počátku a pokračování něčeho nového, co nelze odvozovat z toho, co už tu nějak bylo, tedy z ničeho již uskutečněného. (Tím ovšem jsme upozorněni na rozdíl mezi silou a schopností na jedné straně, a mezi schopností užít síly, aplikovat sílu – a eventuálně „možností“ takové aplikace. Mohli bychom případně o nevyužité či neuplatněné síle mluvit jako o „možné“ – ale co je to „možnost“? Možnost nepochybně není sama žádnou „silou“, ale můžeme jí rozumět jako tendenci? Asi nikoliv; tendence k uskutečnění není přece součástí ani složkou „možnosti“, ale musí mít svůj vlastní zdroj. Zejména však možnost nemůže být všeobecně považována za součást skutečnosti – i když se součástí „budosti“ může někdy stávat – a jak se to vlastně děje?)
(Písek, 180822-1.)