Text se kriticky zamýšlí nad historickým významem dogmat a jejich nepopiratelným vlivem na vývoj lidské společnosti a myšlení. Autor odmítá rozšířený sklon odsouvat dogmata jako nesmyslné přežitky minulosti na pomyslné „smetiště dějin“. Naopak zdůrazňuje, že každé dogma mělo své specifické důsledky a aktivně formovalo historickou realitu. Klíčovým úkolem historického a filosofického bádání by proto mělo být zkoumání původních intencí – tedy toho, čeho mělo být uplatněním daného dogmatu dosaženo – a následná konfrontace se skutečnými výsledky, které v dějinách vyvolalo. Tato potřeba reflexe je nejnaléhavější u dogmatických představ týkajících se tzv. „nepředmětných skutečností“, jako jsou koncepty Boha nebo Syna Božího. Text tak vybízí k hlubšímu pochopení vnitřní logiky dogmatických systémů a jejich praktických dopadů na lidské konání, neboť pouze skrze toto poznání lze adekvátně interpretovat dějinné procesy a jejich ideová východiska.