This text explores the concept of continuity in history, arguing against the reduction of historical processes to simple causal effects. The author contends that history is not merely a sequence of consequences but is shaped by how the past is selectively revived and integrated with new elements. This process of "linking" (navazování) is distinct from mere persistence; it involves incorporating historical remnants or relics into new, active contexts that provide them with a renewed sense of "aliveness." The choice of which aspects of the past to carry forward significantly influences the trajectory of historical development. Central to the discussion is the metaphor of vitality in relation to entities understood as "wholes." While history is typically defined through human or complex lenses, the text suggests that principles of wholeness and primitive forms of historical-like relations can be observed even at elementary levels, such as atoms and molecules. Ultimately, the essay provides an ontological perspective on how history is actively constructed through the synthesis of past traces and novel actualizations.
Navazování v dějinách
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 10. 1. 2019
- This is a part of the original document:
- 2019
Navazování v dějinách
Dějiny nelze odvysvětlit (redukovat) jako kauzální následky, neboť v dějinách je řada fenoménů, které nejsou pouhými následky něčeho, co tu už bylo, ale jsou více nebo méně pozměněny tím, jak to, co bylo a už není, může být jakoby oživeno, ale zejména tím, co je přidáno nově mezi to skutečné resp. k tomu, nač je nebo není navazováno z bylého (tj. z již nastalého, ale pominuvšího). Ovšem nikoli všechno, co z průběhu jsoucího již nastalo (a stalo se bylostí) je resp. může být oživeno; avšak ani to, co oživeno být může, nemusí být k oživení vybráno. Již tento výběr může mít a má vliv na to, nač je nebo může být navazováno (přičemž je zřejmé, že navazování nesmíme zaměnit se setrváváním resp. setrvalostí). Navazování tak nesmí být na oživování redukováno, i když ovšem každé navázání jakýmsi ,oživením‘ (spíš aktualizací) vskutku jest. Navázání vlastně spočívá v tom, že něco, po čem zbyly jen nějaké stopy (relikty), je vtaženo a zapojeno do nových kontextů, které „živé“ jsou, neboť jsou (byly) aktualizovány čímsi aktuálně novým, a svou ,živostí‘ pak ,oživují‘ i tyto relikty, které skutečně živé už nejsou, nýbrž jen přetrvávají. Problémem se pak stává, v čem vlastně spočívá ona skutečná „živost“ pravých jsoucen (jakožto „celků“). Slovo ,živost‘ ke tu pouhým příměrem, a nehodí se vždycky, neboť na úrovních nižších (např. molekuly, atomy atd.) už nejsme zvyklí mluvit o „živosti“, ale budeme je muset rovněž považovat za „celky“. Ostatně také o vztazích atomů nebo molekul mezi sebou také nemůžeme mluvit jako o dějinách, ačkoliv i tam můžeme najít fenomény jakési primitivnější dějiny připomínající.
(Písek, 190110-1.)