This text provides a critical reflection on Alain Badiou's concept of evil, specifically examining his assertion that evil arises from a lack of strength to remain faithful to the 'Good'. The author explores the dialectical relationship between the ethical demand and the subject's inherent fallibility. It is argued that the call of the 'Good'—or what the author prefers to describe as 'Truth' or 'pure non-objectivity'—is inherently polemical, as it anticipates and warns against the possibility of failure. Consequently, the subject never faces such ethical challenges as a neutral or unburdened entity. Instead, every response to the call is shaped by the individual's specific historical situation and past transgressions, traditionally understood as sinfulness. By situating the ethical moment within the concrete reality of personal history, the author challenges the notion of a detached subject, suggesting that the experience of Good and Evil is inseparable from one's actual existence and the unique, burdened context of one's past failures.
Badiou o zlu a dobru
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 10. 2. 2019
- This is a part of the original document:
- 2019
Badiou o zlu a dobru
Ve své knížce o zlu, z níž je vybrán také tento citát, píše Alain Badiou (překládám volně z anglického textu, uváděného na internetu):
„Evil is the moment when I lack the strength to be true to the Good that compels me.“
„Ke zlu dochází v té chvíli, kdy se mi nedostává sil k tomu, abych byl pravdivý v odpovědi na výzvu dobra.“
Musel bych to číst v původním kontextu, který nemám k dispozici, ale obávám se, že mnou přeložený (a někým mně neznámým vybraný) citát má v sobě kromě velké dávky pravdivosti také jisté vážné nedostatky. Po mého soudu k samotné výzvě k pravdivosti za strany ,dobra‘ náleží jistý moment polemičnosti proti určitému zlu ve smyslu jakéhosi varování před selháním z mé strany. To ovšem znamená, že sama výzva ,dobra‘ už mé selhání jakoby předjímá a varuje před ním. To znamená dále, že jak výzvy – já bych řekl „pravdy“ nebo „ryzí nepředmětnosti“ raději než dobra – tak i předjímané selhání musí mít charakter jakési nepředmětné, ale skutečné vazby na konkrétní, jedinečnou mou aktuální situovanost ve skutečném světě, která má vždycky v sobě i prvky mé osobní minulosti, tedy i mého různého minulého selhání – tradičně snad „hříšnosti“. Jde o to, že nikdy nestojím před výzvami „dobra“ jako čistý (ještě nezatížený) subjekt, který se jen rozhoduje tváří v tvář nepředmětným výzvám „dobra“.
(Písek, 190210-3.)