Text se zamýšlí nad ontologickými a strukturálními předpoklady existence celku, který definuje jako vnitřně sjednocený a navenek vymezený útvar. Hlavním tématem je dialektický vztah mezi pevným ohraničením vůči vnějšímu prostředí a nezbytnou propustností těchto hranic v obou směrech. Autor zdůrazňuje, že hranice celku nejsou statické, nýbrž musí být aktivně udržovány. Ačkoliv integritu celku garantuje jeho centrální subjekt, meze mohou disponovat jistou mírou autonomie. Skutečný celek je schopen v sobě sjednocovat další dílčí celky (sub-subjekty) a integrovat jejich vnitřní stránku do vyšší jednoty. Problém nastává v momentě, kdy propustnost hranic umožní průnik cizího, neintegrovaného prvku, což dává vzniknout fenoménu parazitismu. Práce tak předkládá teoretický rámec pro pochopení hranic jakožto nástrojů ochrany i komunikace, které jsou nezbytné pro zachování identity jakékoliv komplexní soustavy či organismu v širším kontextu okolního světa.