Text podrobně zkoumá ontologickou povahu jednoty a rozlišuje mezi pouhým mechanickým souhrnem a skutečným organickým celkem. Autor vychází z teze, že každá jednota je založena na schopnosti nižších prvků vzájemně na sebe reagovat a ovlivňovat se. Zásadní rozdíl však spatřuje v míře integrace těchto složek. Zatímco v případě „nepravého celku“, jakým je například les, si jednotlivé stromy uchovávají svou původní autonomii, v „pravé jednotě“ organického těla dochází k zásadní proměně. Zde jsou buňky a orgány zapojeny do struktury celku takovým způsobem, že se vzdávají své samostatnosti výměnou za specifickou funkci. Tyto funkce jsou pak realizovatelné výhradně v rámci celku. Autor zdůrazňuje, že prvek vytržený z organické jednoty může vykazovat známky nezávislosti jen krátkodobě, neboť jeho identita je bytostně spjata s jeho funkčním zařazením. Tato úvaha tak poskytuje hluboký vhled do vztahu mezi částí a celkem, kde je integrita definována skrze vzájemnou závislost a funkční specializaci.