Text se zabývá filosofickou reflexí paměti a povahou minulosti, kterou autor označuje jako „bylost“. Hlavní tezí je, že to, co se již stalo, zůstává v určitém smyslu skutečné i po skončení své aktuální přítomnosti. Tato skutečnost není závislá na lidském pamatování; naopak, pamatování jako takové je umožněno právě díky tomu, že minulost nepřestává být realitou. Autor rozlišuje mezi běžným chápáním paměti a ontologickou „pamětí“, která by musela být integrální součástí bytí pravého jsoucna. Tato vnitřní paměť není zprostředkovaná ani dodatečně ustavovaná, ale představuje způsob, jímž se jsoucno vztahuje k sobě samému, aby si zachovalo svou identitu a integritu. Text varuje před směšováním těchto dvou odlišných aspektů, neboť ontologická kontinuita bytí se zásadně liší od běžných procesů pamatování. Úvaha tak směřuje k pochopení času a bytí skrze prizma neustálé přítomnosti minulého v rámci struktury jsoucna.