Text se zabývá filosofickou reflexí paměti a povahou minulosti, kterou autor označuje jako „bylost“. Hlavní tezí je, že to, co se již stalo, zůstává v určitém smyslu skutečné i po skončení své aktuální přítomnosti. Tato skutečnost není závislá na lidském pamatování; naopak, pamatování jako takové je umožněno právě díky tomu, že minulost nepřestává být realitou. Autor rozlišuje mezi běžným chápáním paměti a ontologickou „pamětí“, která by musela být integrální součástí bytí pravého jsoucna. Tato vnitřní paměť není zprostředkovaná ani dodatečně ustavovaná, ale představuje způsob, jímž se jsoucno vztahuje k sobě samému, aby si zachovalo svou identitu a integritu. Text varuje před směšováním těchto dvou odlišných aspektů, neboť ontologická kontinuita bytí se zásadně liší od běžných procesů pamatování. Úvaha tak směřuje k pochopení času a bytí skrze prizma neustálé přítomnosti minulého v rámci struktury jsoucna.
Paměť a pamatování
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 3. 2019
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2019
Paměť a pamatování
To, co se už stalo, co z určité události už proběhlo (tedy její ,bylost‘) je v jistém nepochybném smyslu skutečné, i když už není aktuálně jsoucí. Nemyslím, že by to mohlo být závislé na nějakém „pamatování“; naopak pamatování je možné jen díky tomu, že bylost nepřestává být skutečností, i když už není aktuální jsoucností.
A chceme-li přesto vyložit to, jak si pravé jsoucno ,pamatuje‘ na své již proběhlé fáze (stavy, jsoucnosti), nějakým typem ,paměti‘, pak jde rozhodně o něco naprosto jiného, odlišného od toho, o čem jako o paměti hovoříme běžně. Samo bytí pravého jsoucna by muselo být schopno se k sobě touto divnou „pamětí“ vztahovat, aby mohlo být samo sebou a tím také pravým jsoucím (jsoucnem). Muselo by jít o jakousi „paměť“ nikterak nezprostředkovanou, nevykonávanou, nijak dodatečně neustavovanou, nýbrž o takovou, která by musela být integrální součástí či složkou samotného bytí. Říkat tomu „paměť vee proto ke zbytečném směšování dvou zcela různých aspektů či ,věcí‘.
(Praha, 190330-2.)