This essay explores the fundamental distinction between forgiveness and mere forgetting. The author contends that forgetting is not a solution but a denial of injury that risks resurfacing in more harmful forms. True forgiveness entails accepting the past without a lingering sense of grievance—an act requiring "fortitudo animi" or spiritual fortitude. The text highlights the dangers of shared memory, where collective feelings of being wronged can become contagious and toxic, particularly when they form the basis of national identity. Defining oneself through historical grievances caused by "others" is viewed as a sign of defeat and a barrier to genuine peace. Conflicts and wars are exacerbated when losses are not acknowledged but instead interpreted as perpetual injustices. To move forward, it is essential to neutralize the dangerous potential of perceived wrongs. By cultivating inner freedom and the strength to accept historical outcomes without bitterness, societies can avoid the spiritual deformation and cycles of hostility inherent in nurtured grievances.
Odpustit není zapomenout
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 31. 3. 2019
- This is a part of the original document:
- 2019
Odpustit není zapomenout
Odpustit neznamená zapomenout, protože zapomenout znamená neodpustit, ale křivdu prostě jen smazat, případně popřít (což ale zároveň již znamená tak docela a naprosto nezapomenout). Odpustit neznamená zapomenout, ale přijmout, takřka akceptovat, ale bez pocitu příkoří; a to není zejména v některých případech samozřejmé. Zejména to není samozřejmé pro sdílenou paměť, neboť je velice nesnadné sdílet přijetí bez pocitu příkoří, který je nesmírně nakažlivý a šíří se od jednoho k druhým takřka nekontrolovatelně. Obvinit, ba dokonce si vinu druhého jen uvědomit bez hořkého pocitu příkoří minulých křivd, ať skutečných nebo dokonce jen zdánlivých. je něco, čeho je schopen jen člověk svobodný – je to ,fortitudo animi‘, statečnost a síla ducha. ,Duch‘ pocitem křivdy trpí, a je zejména poš kozován a deformován, je své svobody zbavován, je o ni olupován a děje se mu násilí. Proto zapomnění není a nemůže být řešením – pocit křivdy se kdykoli může vrátit a obnovit, stát se dokonce mocnějším a škodlivějším. ,Duch‘ má v pocitu křivdy naklíčeno k chorobě, někdy velmi obtížně léčitelné. Zejména v případě sdíleného pocitu křivdy jde o nebezpečnou sedimentaci zlého pocitu v podobu dějinné křivdy. V takovém případě neplatí vůbec jakékoli pouhé zapomenutí. Běda národům, které si z naprostého nepochopení snaží posilovat vědomí své identity připomínáním minulých křivd způsobených těmi „druhými“; je to nepochybné znamení prohry, a tedy další újmy. Ke sporům, a dokonce válkám, vždy docházelo a asi i nadále docházet bude, ale dokud si ti, co prohráli, svou prohru (nebo třeba jen historickou opožděnost) nepřiznají a budou ji chápat jako křivdu ze strany vítězů (nebo rychlejších), budou tak jen kladeny další a nové překážky k „míru“. Křivdy je třeba zbavit této nebezpečnosti, a to i tam (někdy zejména tam), kde je jen o křivdy zdánlivé, jako křivdy pociťované a pak tradované. Prohry je zkrátka třeba brát sportovně (pokud možno), i když to je někdy velmi nesnadné.
(Praha, 190331-2.)