This reflection examines the position of humanity within the universe, focusing on the search for meaning. The author argues that the meaning of human existence and its cultural achievements cannot be derived from a cosmic perspective, but must be viewed from the human standpoint. Using the example of an artist achieving greatness during a period of historical decline, the text demonstrates that the value of creative work remains largely independent of its broader context. This principle extends to evolution and social development: higher levels of meaning do not descend from above but are built through purposeful efforts at lower levels. Human social cultivation is not merely a derivative of primate behavior but serves as a foundational base for establishing higher organizational levels. Consequently, the meaning of life on Earth is not determined or measured by the evolution of stars and galaxies. The essay concludes that meaning grows from the bottom up rather than from the top down, asserting that human initiatives are the primary source of significance. This perspective emphasizes the autonomy and importance of human action within the vast ontological framework of the cosmos.
Člověk ve Vesmíru
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 7. 2019
- This is a part of the original document:
- 2019
Člověk ve Vesmíru
Postavení člověka (případně lidstva) ve Vesmíru nemůže být posuzováno z hlediska Vesmíru, nýbrž spíše z hlediska člověka (a jeho života i jeho dějin). Nedostatek smyslu na vyšší úrovni nemusí znamenat podobný nebo ještě větší nedostatek smyslu na úrovních nižších. Např. to, že nějaký umělec, třeba básník, dosáhne velké zdatnosti až monumentálnosti ve svém díle vůbec neodvisí od toho, že se tak stane v době historicky úpadkové, neboť hodnota básně je vždy do jisté míry nezávislá na době, kdy je báseň napsána. (Pokud vůbec můžeme mluvit o nějaké závislosti, pak v tom smyslu, že dílo je navzdory své výjimečnosti neblaze poznamenáno svou dobou.) Už sám tento příklad ukazuje, jak nižší smysl se nemusí odvozovat od nějakého širšího, vyššího smyslu, ale že naopak ten vyšší smysl může růst a intenzivnit leda smysluplnému úsilí na nižší úrovni. A to platí nejen v oblasti kulturní, ale obecně evoluční: smysl vývoje na nižší úrovni se nemůže odvozovat ze smyslu na vyšší úrovni, nýbrž naopak toho vyššího smyslu může být dosahováno jen díky iniciativám na nižší úrovni. Společenská kultivace člověka se neodvozuje ze způsobu žití prinmátů ani vůbec živočichů, ale představuje výchozí základnu pro vytváření (ustavování) vyšších úrovní. Odtud vyplývá, že smysl života na planetě nemůže být odvozován ani měřen smyslem vývoje hvězd a galaxií, tedy ani vývoje Vesmíru (pokud je ten náš jen jeden). Smysl zkrátka roste zdola a nikoli shora.
(Písek, 190701-1.)