Tento text kritizuje pojetí myšlení jako něčeho, co je radikálně sekundární vůči věcem. Autor argumentuje, že pokud by myšlení bylo pouze posteriorní, nemohlo by se vztahovat ke skutečnosti ani aspirovat na pravdivost. Klíčovou otázkou je, jak může idea či pojem mířit k věci, pokud z ní pouze vychází jako její následek. Aby byla pravda vůbec možná, myšlení se musí dokázat osamostatnit od vnějšího světa věcí a čerpat z jiného zdroje, který není věcné povahy. Tento zdroj musí být věcem vnější, ale zároveň k nim musí směřovat. Text se tak staví proti mechanickému materialismu nebo pasivnímu odrazu reality a zdůrazňuje aktivní, intencionální povahu lidského vědomí. Bez schopnosti myšlení obrátit se k věci ze své vlastní pozice by byl vztah mezi ideou a realitou neudržitelný. Úvaha z dubna 1952 představuje důležitý moment v autorově hledání základů pravdivého poznání, které překračuje pouhou odvozenost z předmětného světa.
[Proti sekundární povaze myšlení]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 4. 1952
- jedná se o část původního dokumentu:
- [Příležitostné poznámky, 1952]
[Proti sekundární povaze myšlení]
Pojetí myšlení jako radikálně sekundárního vylučuje vůbec každý náznak pravdivosti již tím, že nutně znemožňuje pojmout myšlenku jako vztaženou k věci, pojem jako mířící ke skutečnosti. Jak se může pojem, resp. idea vztahovat, odnášet k věci, jestliže je radikálně posteriorní? Odkud by mohla vzít schopnost obrátit se na věc, resp. k věci? Ať už je myšlení atd. posteriorní v jakémkoli významu, nemůže – má-li pravda být možná – být neschopno osamostatnit se proti věcem, čerpat ze zdroje, který není věcí (tj. nemá charakter věcnosti a je věcem vnější), ale který k věcem míří.
5. IV. 52
### 520405