This text explores the philosophical investigation into the nature of change, causality, and time. The author begins with the premise that everything in the world is subject to constant change, making this a universally significant question. A central point of critique is the traditional conception of causality based on the principle that the cause equals the effect ("causa aequat effectum"). According to the author, such a view only explains immutability and identity rather than the process of change itself, where the effect necessarily differs from the cause. The author argues that we seek causal relationships precisely where transformation occurs and where the connection between preceding and succeeding states is not trivial. To deeply understand causality, it is therefore essential to first clarify the nature of change. Furthermore, since it is necessary to distinguish causal connections from mere temporal succession, the text emphasizes the need to examine the relationship between time and change.
[Změna, kauzalita a čas]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 13. 9. 1958
- This is a part of the original document:
- [Příležitostné poznámky, 1958]
[Změna, kauzalita a čas]
13. 9. 58
Jaký smysl má otázka po povaze změny? Proč se tímto problémem chceme zabývat? Odpověď je stručná: jestliže je všechno podrobeno neustálé změně, je naše otázka všeobecně významná. Jistě nestačí skutečnost nějak pojmenovat; chceme vědět, co to je, chceme proniknout k jádru, k podstatě.
Jsou však ještě konkrétnější důvody. Chceme se ptát také po podstatě kauzality. Otázka kauzality je nerozlučně spojena s otázkou změny. Jestliže se totiž podstata kauzality hledá ve směru definice „causa aequat effectum“, pak to v skrytosti zahrnuje předpoklad neměnnosti. Neboť je-li příčina jen proto příčinou, že se rovná následku, pak se tím vysvětluje neměnnost, nikoliv však případná změna. Neboť změna znamená porušení rovnosti příčiny a následku, změna znamená, že „následek“ je jiný, je cosi jiného než „příčina“. Připustíme-li tedy z tohoto stanoviska skutečnost změny, pak jako by se jí kauzalita netýkala: kauzalita pak vládne jen tam uprostřed změn, kde se něco nemění, kde tedy můžeme najít rovnost, či dokonce totožnost mezi něčím v příčině a něčím v následku. Jen identita tohoto „čehosi“, co je společné příčině i následku, zakládá příčinný, kauzální souvis.
A přece je zřejmé, že toto pojetí naprosto neobstojí. Vše se kolem nás mění; jestliže někde najdeme něco podobného „neměnnosti“, víme, že to je jenom dočasně zpomalená změna nebo dočasně trvající rekurence. A právě v tomto případě nemluvíme o kauzalitě, protože se nám to zdá triviální. Kauzální vztah naopak hledáme tam, kde se skutečně něco mění a kde není zcela průhledná souvislost předcházejícího stavu s následujícím. V čem tedy spočívá kauzální souvislost? Na tuto otázku nelze odpovědět dříve, než odpovíme na otázku po podstatě změny. Protože však jde o odlišení kauzálního vztahu od pouhé časové následnosti, je stejně nezbytno se zabývat otázkou času v souvislosti se změnou. Odtud tedy naše téma „čas a změna“.
### 580913