This text from June 1967 examines the nature of philosophy as a dialectical interplay between spontaneous human existence and rigorous critical reflection. The author argues that while philosophizing is an inescapable part of life, genuine philosophy only occurs through the conscious uncovering of the hidden principles underlying our positions. A central theme is the relationship between reflection and practice; mere activity is transformed into true practice only when it is reflected upon and projected through philosophical mediation. Such reflection requires a necessary distance and the capacity to view principles from an external standpoint. The ultimate goal of philosophy is not the construction of a theoretical worldview, but the achievement of life integrity that unifies individual existence with social practice. This integration seeks a universality grounded in truth, overcoming the particularity of falsehood. Philosophy is thus presented as a practical endeavor aimed at the integration and authenticity of the human world as a whole.
[Povaha filosofie, praxe a reflexe]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 21. 6. 1967
- This is a part of the original document:
- [Příležitostné poznámky, 1967]
[Povaha filosofie, praxe a reflexe]
21. 6. 67
Filosofie je zároveň velmi snadnou, spontánní a téměř samozřejmou činností, ale zároveň velmi nesnadným a obtížným podnikem. My všichni vězíme ve filosofii až po krk, nemůžeme bez ní udělat ani krok, resp. každým krokem zachováváme nebo měníme své filosofické pozice a kořeny. Podrobným zkoumáním je možno tyto zahalené, skryté kořeny odhalit a ozřejmit; ale to právě je podnik velmi nesnadný. Všichni filosofujeme (a nemůžeme jinak), ale nečiníme tak vědomě; provozujeme filosofii, ale nikoli jakožto filosofii, nýbrž jako něco jiného. Filosofie představuje náročnou reflexi oněch základních pozic a kořenů, které se teprve ve filosofické reflexi ukazují jakožto filosofické. Filosofie není pouze metodickou reflexí čehokoliv, ale právě oněch filosofických pozic a kořenů. Předmětem filosofických úvah a zkoumání se může stát cokoliv, ale jen tak, že jsou odhalovány ony základní kořeny. Proto také vývoj filosofie se neodehrává pouze v rovině abstraktních reflexí, ale také, a dokonce základně v rovině oněch základních kořenů. V údobích tzv. úpadku filosofie zdaleka nemusí být pohyb filosofie opravdu zastaven, ale pokračuje často dál, i když nevydává plodů v podobě velkých myslitelských soustav. Na druhé straně ovšem vedle proměn těchto filosofických kořenů existuje neméně významná proměna onoho aparátu, nezbytného k realizaci reflexe. Tu je ovšem třeba mít zároveň vždy na paměti, že reflexe je rovněž svého druhu aktivitou, praxí, a že je svým způsobem rovněž zakotvena v nějakých pozicích a kořenech. Není samozřejmé, že reflektovaná a reflektující aktivita jsou zakotveny v týchž pozicích a kořenech; primát struktury reflektované praxe se musí (může) teprve prosadit, ale není zabezpečen od počátku, není prostě dán. Prosadit se však může teprve uprostřed reflexe a skrze ni; jinými slovy: primát praxe se může uplatnit, realizovat teprve filosofickým zprostředkováním. V tom spočívá především praktičnost filosofie: že totiž umožní realizaci primátu praxe. Praxe se totiž stává praxí teprve za přispění a pomocí reflexe; nereflektovaná „praxe“ (tj. také „praxe“ neprojektovaná) není praxí, ale pouhou činností, aktivitou. – Z toho všeho vyplývá významný závěr: do filosofie a do jejích dějin náleží jak proměna východisek a principů, tak proměna onoho aparátu, jímž teprve lze východisko uchopit jakožto východisko a princip jakožto princip. Reflexe zůstává filosofickou reflexí pouze tam, kde vyjasňuje a odhaluje principy jakožto principy, tj. kde vykračuje z roviny, v níž sama praxe zůstává a chce zůstat. Jakmile jsou ony principy uchopeny tak, že zůstávají na rovině oné praxe, jejímiž principy jsou, přestává být reflexe reflexí a filosofie filosofií. Reflexe je možná pouze za předpokladu odstupu a nového přístupu odjinud. Toto „odjinud“ znamená právě, že „souhlas“ principů, jež mají být odhaleny, s principy samotného odhalování není nikterak samozřejmý – a dokonce zpočátku ani žádoucí. Teprve v určitém specifickém případě a v určitých podmínkách má dojít k jednotě obou. To se může realizovat jen tak, že odhalené principy reflektované praxe se ukáží jako nosné i v nové funkci principů samotné reflexe, resp. že principy reflexe se osvědčí jako nosné i v realizaci na základě reflexe konstituovaného rozvrhu, objímajícího lidskou praxi v celku. Kritériem (ne jediným ani nejvyšším) legitimnosti a nosnosti odhalených, resp. konstituovaných principů je jejich univerzálnost, resp. jejich schopnost umožnit a napomáhat integraci lidského života jako celku. Filosofie je pokus ustavit určitý životní styl člověka jako cestu k životní integritě; posledním cílem filosofického úsilí není zdaleka jednotný světový názor, nýbrž integrita takového názoru a celé životní praxe. A protože životní praxe není leč společenská, znamená to, že úkolem filosofie je integrace lidského světa i v jeho společenských dimenzích. To vede zpětně k nutnosti vytvoření takového aparátu reflexe, který je otevřen každému a který je v tomto smyslu univerzální. Univerzální je však pouze pravda; lež je vždy partikulární, neboť implikuje lháře a obelhaného.
### 670621