This text from 1967 offers a philosophical reflection on the relationship between humanity, history, nature, and truth. The author challenges the naive assumption that man is his own sole creator, arguing instead that man is a co-creator of his existence. History is presented not merely as a product of human activity, but as a dimension that transcends it, providing historical significance and serving as a judge of human actions. The central argument posits that truth is not a human construct or function; rather, man and history are functions of truth. It is only in the light of truth that human existence and historical events reveal their true essence. The author suggests that the transition from a purely natural state to authentic humanity occurs through communication with truth, or logos. Ultimately, man becomes truly human not through interaction with nature alone, but by engaging with the truth that precedes and shapes him. This perspective elevates truth to a constitutive principle that defines the meaning of human history and the very nature of being.
[Člověk, dějiny, příroda a pravda]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 30. 6. 1967
- This is a part of the original document:
- [Příležitostné poznámky, 1967]
[Člověk, dějiny, příroda a pravda]
30. 6. 67
Představa, že člověk je sám svým tvůrcem, je značně naivní a pro důsledné myšlení neudržitelná. Člověk nepochybně je schopen na sobě pracovat, spolupracovat – je svým spolutvůrcem, podílí se na sobě jako na výsledku také svého přičinění. Ale tím se jeho existence nevyčerpává. A nejde pouze o jednotlivé, konkrétní lidské individuum, ale o člověka vůbec, o lidstvo, o lidské dějiny. A také nejde pouze o setrvačnosti nižší úrovně, o tzv. přírodu, která by se spoluprosazovala v lidských dějinách. Dějiny nemohou neprocházet médiem lidské aktivity, ale nejsou pouhým jejím výsledkem, rezultátem, produktem. Dějiny v určitém momentu přesahují lidskou aktivitu – totiž tam, kde jí propůjčují její dějinnou podobu, její dějinnost, ale i její dějinný význam, tj. kde jsou hodnocením, soudem nad touto aktivitou. Neboť uprostřed dějin se děje nejen lidská aktivita, nýbrž také, a dokonce především pravda. Lidská činnost a člověk vůbec, lidské dějiny jsou tím, čím jsou, teprve ve světle pravdy; teprve skrze pravdu se stávají tím, čím vskutku jsou. Člověk se stává člověkem teprve v komunikaci s pravdou, nejen tedy v komunikaci s přírodou, nebo dokonce jen se světem daností. Pravda však není výtvorem, produktem ani funkcí člověka; spíše naopak je člověk funkcí a výtvorem pravdy. Místem, kde se člověk loučí s pouhou přírodností, je právě počátek jeho komunikace s pravdou, tj. logos.
### 670630