This text explores the relationship between self-understanding and self-realization in human beings as conscious agents. The author argues that all human activity serves as an articulation of self-conception, asserting that authentic humanity is realized only through practice that is consciously planned as an individual project. A person becomes human precisely to the extent that they can realize themselves through this self-projection. However, this process is not arbitrary; it must respect the layers of reality that the individual conceptualizes as their "own world" or environment. A central theme is that human beings fulfill themselves only through self-transcendence toward the future. Human existence is thus defined by a continuous structural transformation and an orientation toward what does not yet exist but ought to be. The text emphasizes the dynamic nature of humanity, which lies in the active creation of the future meaning of existence within the framework of the world, highlighting the necessity of conscious foresight and responsibility.
[Sebepochopení a seberealizace člověka]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 16. 7. 1967
- This is a part of the original document:
- [Příležitostné poznámky, 1967]
[Sebepochopení a seberealizace člověka]
(neděle) 16. 7. 67
Člověk se pokouší svou situaci nějak artikulovat. Všechno, co člověk dělá, znamená (je) jeho seberealizaci nebo artikulaci jeho sebepochopení. Je součástí lidského sebepochopení, že za autentičtější seberealizaci považuje buď tu, která neprochází sebepochopením, anebo naopak tu, která je sebepochopením ovlivňována až koncipována (a řízena). Ale pouze taková praxe, která je vědomě rozvrhována, je důstojná člověka; proto také člověk musí nějak rozvrhovat i své lidství, svou lidskost. Člověk je člověk právě do té míry, do jaké je schopen sám sebe realizovat jako svůj vlastní projekt. Ale takový projekt ovšem nemůže být libovolný, nýbrž musí respektovat řadu skutečností a vrstev skutečnosti, bez nichž je seberealizace člověka jako člověka právě tak málo možná jako bez prostředkujícího sebevědomí a sebeprojektu. Tuto skutečnost a její vrstvení, její strukturování koncipuje člověk rovněž jako součást své seberealizace; koncipuje ji jako svůj svět. Vykročení z tohoto „vlastního světa“, resp. „osvětí“ je možné jen jako revize struktury seberealizace člověka v tomto osvětí, tj. jako strukturální proměna jeho pobytu na světě. Pobyt na světě se však realizuje právě jen jako změna struktury pobytu; jinými slovy: člověk se uskutečňuje pouze přesahováním sebe sama. Člověk žije z nového, a tedy z budoucnosti. Osvětím člověka není tedy jenom to, co je dáno, co je, ale také to, co ještě není, co teprve bude, co se má stát, co má být.
### 670716