This philosophical text from 1967 explores the relationship between transcendence and the situatedness of both individual and national existence. The author argues that immanence can only be understood through the lens of transcendence. While a situation is characterized by its closedness and givenness (factum), transcendence represents the act of opening this situation (fiens). Hejdánek distinguishes between two types of meaning: one anchored in a broader context of given facts, and a transcendental meaning anchored in the openness of the situation itself. This transcendental concept is essential for understanding national existence. The meaning of a nation does not derive from inherent talents or historical facts of the past—that which is already done. Instead, it is rooted in what transcends all national givenness—in a call, a promise, and a mission. National life achieves true fullness only when it moves beyond mere survival within the 'given' and opens itself to the future. Meaning is thus a vocation toward what is not yet present, giving the nation its true direction.
[Transcendence, situace a její smysl; smysl národní existence]
2. 9. 67
Transcendenci je třeba rozumět nikoli z hlediska toho, co je imanentní, nýbrž naopak imanence je pochopitelná a uchopitelná jedině skrze transcendenci.
Transcendovat může pouze to, čemu se otevře transcendence; ale teprve ve světle, které je vrženo tímto otevřením, se ukazuje v pravé podobě to, co bylo překročeno, i to, co toto překročené překračovalo. Transcendování je aktem nějakého subjektu; subjekt sám je transcendentní vůči situaci, v níž je zaklíněn, neboť je schopen transcendovat tuto situaci tam, kde se mu jako subjektu otevírá její uzavřenost. Uzavřenost situace představuje její danost: situace je dána ve smyslu uzavřenosti. Otevřenost situace je právě to, co není dáno, nýbrž co se otevírá. Uzavřenost situace je factum, její otevřenost je fiens.
Smysl situace může být pochopen dvojím způsobem. Buď jde o její místo a význam v širším kontextu situací, v jakési celkové, rozsáhlejší situaci. V tomto pochopení je smysl situace zakotven sice mimo ni samotnou, ale vposledu přece jenom v tom, co je dáno, byť mimo vlastní situaci. Anebo máme na mysli něco jiného, totiž že smysl situace je v její nedanosti, že je zakotven v tom, co tuto situaci otevírá a čemu je tato situace otevřena. V tomto druhém pochopení jde o transcendentální pojem „smyslu“. (Nazvěme pojmy, jimiž se pokoušíme uchopit myšlenkově skutečnosti ne-dané, transcendentálními; transcendentální pojem smyslu chce uchopit smysl jako takový v jeho podstatném vztahu k transcendentní zakotvenosti [tj. otevřenosti] toho, čeho smysl zkoumáme.)
Pak např. smysl národní existence (tj. existence nějakého národa) nevyplývá z nějakého talentu nebo zvláštních schopností onoho národa, není však založen ani v dějinách jako v tom, co se jednou stalo, tedy v národní minulosti v jejím minulém charakteru, prostě v ničem, co se stalo a co je nějak tu, nýbrž pouze v něčem, co přesahuje, transcenduje veškerou národní danost, ale je zdrojem jejího oživení, zdrojem národního života, národní existence v tom smyslu, že otvírá uzavřenost národní situace, že z národního života-živoření dělá skutečný život-plnost (a to právě znamená život-otevřenost); smysl má tedy charakter výzvy či poslání, příslibu, zaslíbení, směřování. Národní smysl, resp. smysl národní existence je tedy zakotven nikoli v minulosti, ale v tom, co není a k čemu je národ volán (povoláván), tedy v budoucnosti.
### 670902