Tento text kriticky zkoumá vztah mezi jsoucnem a metafyzikou v kontextu evropské myšlenkové tradice. Autor poukazuje na hluboce zakořeněný předsudek klasické metafyziky, která ztotožňuje samotné bytí s pravostí a autentičností. Proti této tradici je postavena alternativní teze, podle níž je vše existující v určité míře vadné, nedostatečné či nepravé právě proto, že jest. Ústředním bodem analýzy je Aristotelovo pojetí pohybu jako indikátoru nedokonalosti. Aristotelés vnímá pohyb jako proces směřování k určení; jakmile věc dosáhne svého přirozeného místa a plné skutečnosti, ustává v pohybu a setrvává v neměnnosti, což je znakem její pravosti. Text dále zmiňuje výjimku v podobě rekurentního pohybu nebeských těles, který se díky své cykličnosti nejvíce blíží pravdě. Práce tak osvětluje ontologické základy vnímání změny a stálosti v dějinách filosofie a zpochybňuje samozřejmost, s níž nahlížíme na povahu jsoucího.