This reflection examines the nature of the concept and its role within the process of thinking. The author challenges the superficial assumption that a concept is a static, immutable entity that serves merely as a fixed anchor for volatile and fluid human thought. If concepts were entirely immobile, it would remain unclear how they could actively organize or impose order on imprecise consciousness. The text argues that the remarkable ability of conceptual thought to consistently refer to the same object—exemplified by geometric ideals—necessitates an active mediator within the act of thinking itself. Because the fixed object of a concept exists outside the temporal flow of thought, there must be an internal agent that bridges the gap between subjective experience and objective stability. Drawing on the philosophical insights of Bolzano, Brentano, and Husserl, the author highlights the distinction between the act of thinking and the object of thought. Ultimately, the document suggests that understanding this complex relationship requires new terminology to accurately describe the dynamic interaction between thought and conceptual permanence.
Pojem
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 25. 2. 1993
- This is a part of the original document:
- 1993
Pojem
Povrchní resp. málo do hloubky jdoucí úvaha nás může dovést k závěru, že pojem je čímsi pevným, neproměnným, nehybným, a že právě díky této své pevnosti a nehybnosti propůjčuje jinak velmi pohyblivému a proměnlivému myšlení rovněž onu pevnost a jistotu. Ale bližší úbaha nás přesvědčí, že by to byl závěr velmi ukvapený. Položme si otázku, jak by něco tak naprosto pevného a nehybného mohlo upevnit a posílit či organizovat, uložit řád našemu jinak těkavému nebo alespoň nepřesnému a často i konfúznímu myšlení. Buď by něco takového muselo samo aktivně naše myšlení ovlivňovat – a pak ovšem by to nemohlo zůstat nehybným -, anebo by se myšlení muselo začít „sebe-organizovat“ takovým způsobem, aby si vybudovalo pevný vztah k onomu pevnému a nehybnému „čemusi“. Protože však víme, že ona naprosto překvapující a po celou dobu za největší a nejdůležitější považovaná schopnost pojmového myšlení spočívá v tom, že se téměř za všech okolností dovede vztáhnout vždycky k přesně témuž (a to se modelově „vypracovalo“ na geometrii). Už tato úvaha nám napovídá, že mezi obrovsky proměnlivým myšlením (vůbec vědomím, oněmi stále uplývajícími nepřesnými představami a těkavými, rozkolísanými vzpomínkami a mezi pevností a stálostí takového čtverce nebo kruhu v geometrickém smyslu musí nutně být ještě nějaký prostředník. Na toho se však dlouho zapomínalo, a zejména ze zapomínalo na to, že tu musí být nějaký „prostředník“ či aktivní činitel v myšlení samém, neboť ono „pevné“, k čemu se pojmové myšlení s takovou jistotou vztahuje, není žádnou součástí ani složkou myšlení, ale čímsi mimo sám průběh, sám akt myšlení; na to upozornili teprve takové myslitelé jako Bolzano, Brentano a zvláště Husserl. A proto potřebujeme také nové termíny.
(Berlín, 930225–1)