This text offers a critical analysis of Friedrich Nietzsche’s concept of "All-power" (all-Kraft) and his doctrine of the eternal recurrence. Nietzsche posits that a finite force acting within infinite time must inevitably result in the repetition of all possible states, a premise the author challenges through fundamental ontological questioning. The critique focuses on the arbitrary assumption of a single, constant, and finite primordial force, as well as the conception of time as an empty continuum independent of events. The central theme is the dialectic between unity and multiplicity: the author questions how vast diversity could emerge from a single first cause unless that cause were inherently pluralistic. Conversely, the text examines how an original multiplicity can be integrated into unified structures that are more than mere aggregates. Ultimately, the reflection calls for a re-evaluation of causality and the first cause to better account for the processes of temporal unification and differentiation, moving beyond the limitations of Nietzsche's deterministic vision.
Pra-síla (Vše-síla) podle Nietzscheho
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 15. 4. 2016
- This is a part of the original document:
- 2016
Pra-síla (Vše-síla) podle Nietzscheho
Nietzsche (in: Die ewige Wiederkunft, 12881, hned na začátku) mluví o „all-Kraft“, tedy o „vše-síle“. A má za to, že (… asi ztraceno …) uplatňuje svou sílu, nekonečný, což znamená, že ona síla je věčně táž a stejná a věčně působící (činná). 6 do téo chvíle uběhla už věčnost (nekonečnost), což znamená, že všechny možné rozvoje tu už musely nastat (a také že opět znovu nastanou). Z toho úpak vyplývá, že okamžitý současný stav musí být jen opakováním – a to platí o všech okamžicích ostatních. – A nyní si ukažme, v čem udělal Nietzsche chybu a co nedomyslel.
Především je tu jeden významný problém: proč vůbec máme mluvit o jedné jediné pra-síle či „vše-síle“? A také, proč máme mít za to, že je stále stejná a táž? A ovšem: proč má tato síla být konečná, zatímco čas je nekonečný? Běží snad čas nezávisle na tom, co se v něm odehrává? Běží i tehdy, když se neodehrává nic? Je čas pouhým prázdným kontinuem, které je jen jakýmsi pozadím nebo prostředím všech změn –a eventuelně i vší neměnnosti? Na všechny tyto a některé další otázky odpovídá naše pojetí, které se ovšem v leckterém ohledu vzdaluje od zaběhaných představ a pojetí.
Kdyby byla jen jediná prapříčina všeho dalšího a kdy by platila jen kauzalita, tj. kdyby všechno další bylo jen následkem této jediné prapříčiny, znamenalo by to, že ono všechno následné by muselo nějak být obsaženo v oné prapříčině. Avšak i v tom případě by zůstávalo naprosto neobjasněno, jak se z jedné jediné prapříčiny mohlo ,rozvinout‘ takové obrovské množství růzností; nebylo by to dokladem toho, že ona „prapříčina“ vlastně nebyla jedna jediná, nýbrž že byla uvnitř, tj. sama v sobě „mnohá“, tedy pluralitní či multiplicitní? Ovšem kdybychom onu „prapříčinu“ chtěli považovat za vnitřně mnohou, jak bychom zase dokázali objasnit, že tato multiplicita byla – a dosud je – aspoň jednotlivě sjednocována (integrována) v útvary, které už nelze považovat za pouhé hromady? Takže jeden problém tu zůstává v každém případě: je-li na počátku něco jednotného, celého, sjednoceného, musíme hledat „příčinu“ proměny této jeho „jednosti“ v mnohost; a je-li naopak na počátku mnohost, musíme hledat, čím to je, že tato původní mnohost (a tedy „roztříštěnost“) mohla a nadále může být alespoň místně a časově („konkresitně“) sjednocována (byť třeba dočasně a jenom relativně sjednocována).
(Písek, 160415-1 a 160415-2)