Text zkoumá ontologickou povahu subjektu skrze koncept „události-jsoucna“. Autor argumentuje, že pro ustavení subjektivity je nezbytné, aby se událost dokázala vztáhnout k sobě samé jako k celku, což definuje jako primární formu reflexe či „obratu k sobě“. Tento proces však není možný izolovaně; událost prvního řádu vyžaduje k tomuto sebepoznání asistenci jiných událostí. Reflexe zde není chápána jako pouhá retrospektiva nebo pamatování si již uplynulého. Naopak, klíčovým prvkem je inkluze budoucnosti. Sjednocení celku události musí zahrnovat nejen to, co se již stalo, ale především to, co teprve nastat má, případně to, co nastat může. Subjektivita je tedy dynamickým procesem, který překračuje prostou přítomnost a propojuje minulé s otevřeným horizontem budoucího dění. Tento přístup zdůrazňuje relační a časovou integritu subjektu v rámci procesuálního bytí.
Subjekt a reflexe
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 2. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Subjekt a reflexe
Událost-jsoucno, která si má (musí) ustavit svůj subjekt (resp. se sama proměnit v subjekt, sama se stát subjektem – a to znamená: sama sebou), musí být schopna se vztáhnout k sobě jako k celku; to je původní a základní podoba „reflexe“, „obratu zpět“ (= k sobě). Ovšem tento obrat k sobě jako celku nemůže žádná událost „prvního řádu“ učinit sama, což např. (ale nejenom!) znamená bez „asistence“ jiných událostí. V čem spočívá tato prvotní asistence (která tím ovšem zdaleka nekončí, ale vždycky pokračuje dál a dál)? Nejde tu – aspoň ne primárně – o nějaké „pamatování“, o nějakou rekonstituci toho, co se už stalo (vždyť na samém počátku se ještě nic moc nestalo!) – už proto ne, že ono sjednocení „celku“ se nemůže omezit jen na to, k čemu už došlo, ale – a na začátku především – musí zahrnout také to, k čemu ještě nedošlo, k čemu teprve má dojít (a na vyšších úrovních: k čemu může, ale také nemusí dojít).
(Písek, 150220-3.)