Tento text se zabývá Hegelovým pojetím „subjektu“ jako dialektického pohybu a dění v rámci Fenomenologie ducha. Autor analyzuje Hegelovu tezi, že „to pravé“ (das Wahre) musí být pojímáno nikoli jako substance, nýbrž bytostně jako subjekt. Tento subjekt je charakterizován jako sebe-vytvářející se proces, který se klade vně a následně se vrací k sobě samému. Text kriticky reflektuje Patočkův překlad termínu „Satz“ a upřednostňuje interpretaci spojenou s kladením (setzen) před pouhým gramatickým významem věty. V druhé části autor navrhuje transformaci tohoto pojetí pro širší filosofický kontext. Zatímco u Hegela je subjekt absolutní, autor jej vidí spíše jako úkol či poslání závislé na vnějším „pravém“. Subjekt se sice vrací k sobě, ale tento návrat je konfrontací s normativním nárokem pravdy, která vposledu hodnotí, zda bylo jeho jednání vskutku správné. Subjektivita je tak chápána jako událostné dění, v němž se subjekt skrze svou aktivitu neustále proměňuje a formuje.
To „Pravé“ jako subjekt (u Hegela) / Subjekt jako pohyb dialektický (u Hegela)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 2. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
To „Pravé“ jako subjekt (u Hegela) / Subjekt jako pohyb dialektický (u Hegela)
Hegel přinejmenším na některých místech Fenomenologie ducha zřetelně pojímal „subjekt“ jako pohyb, chod, dalo by se říci dějství či dění, a to takové, které se samo vytváří, vede a provádí dál (kupředu) a které se vrací do sebe (6953, S. 61: „als dieses (= s Subjekt) ist es nur die dialektische Bewegung, dieser sich selbst erzeugende, fortleitende und in sich zurückgehende Gang“. Těsně před citovanými slovy čteme: „Der Satz soll ausdrücken, was das Wahre ist, aber wesentlich ist es Subjekt“. Patočka slovo „Satz“ přeložil jako „větu“ (s. 76), ale tím ztratil hlavní význam, který souvisí se slovesem „setzen“, které znamená klásti, sázeti, ustanoviti apod. Je to přece ve Fenomenologii právě subjekt, který „klade“ ne-Já a pak se k sobě zase vrací. Proto také je lépe zůstat při překladu „das Wahre“ u „toho pravého“, a nepřekládat „pravda“. Vždyť právě všechno podle Hegela závisí na tom, pojímat (a vyjadřovat) to pravé nikoli jako substanci, nýbrž jako subjekt (6953, S. 22-23); proto také Hegel i zde opakuje, že „to pravé“ (das Wahre) je bytostně „subjektem“ (wesentlich ist es Subjekt). – Já mám za to, že mnohé rysy tohoto Hegelova pojetí lze zachovat i mimo rámec jeho pojetí a vůbec filosofie. Jsou tu ovšem i významné rozdíly, které je třeba zdůraznit. „Subjekt“ je „tím pravým“ jen jako úkol či poslání, tedy závisle na „tom pravém“ a nikoli „sám sebou“; a také neustavuje sám sebe, nevytváří sám sebe, ale je s to se svým „událostným děním“, tj. svou aktivitou měnit, opravovat, upravovat a dokonce se vylepšovat (ovšem i upadat), a to tím, jak „si vede“, eventuálně jak sám sebe vede dál (fortleiten). A velmi důležitá shoda je zajisté v tom, že subjekt se vrací sám k sobě a do sebe – a tím se ovšem vrací vždy znovu také k „tomu pravému“, které vposledu rozhoduje (jakoby „hodnotí“), zda to co subjekt podnikal a podniká, je vskutku „tím pravým“, tj. tím, co podniknout měl a jak to měl podniknout.
(Písek, 150221-3.)