Text reflektuje hlubokou vnitřní ambivalenci osvícenství, přičemž vychází z provokativního postřehu Jacquesa Derridy o Sigmundu Freudovi. Derrida charakterizuje Freuda jako osvícence, který paradoxně postrádá víru v samotné osvícenství, což dokládá jeho kolísavým postojem k ideji lidského pokroku. Autor tuto myšlenku dále rozvíjí a aplikuje ji nejen na vybrané intelektuály, ale na osvícenský projekt jako celek. Práce naznačuje, že osvícenství lze chápat jako specifický stav „ne-víry“ nebo deficitu autentického přesvědčení, který je často překryt pouze vnějšími projevy, jako jsou dobové nálady, intelektuální módy či povrchní společenské trendy. Právě tato absence vnitřního ukotvení a neschopnost plně věřit vlastním proklamacím může podle autora vést k tomu, že se osvícenství snaží svou vnitřní prázdnotu kompenzovat sklonem k násilnosti či dogmatickému prosazování svých tezí. Tato kritická reflexe tak odhaluje křehkost racionalismu, který se sice vymezuje vůči tradiční víře, ale sám se potýká s neschopností nalézt pevný základ pro své vlastní hodnoty.