Text se zabývá hlubší analýzou známého úsloví, že štěstí přeje připravenému. Autor kriticky zkoumá tento výrok a označuje jej za částečnou pravdu, kterou je třeba dekonstruovat, aby bylo možné oddělit pravdivé jádro od omylu. Náhoda je zde definována jako neplánovaná sestava okolností či "skrumáž", která postrádá vnitřní směr nebo teleologii. Připravenost subjektu pak není interpretována jako pouhá pasivní ochota následovat stávající trendy, ale jako schopnost aktivně do nahodilého sledu událostí vložit nový prvek. Tento tvůrčí zásah může zásadně ovlivnit stávající relikty minulosti. Výsledkem je pak rozlišení mezi dvěma typy nahodilostí: čistě náhodnými strukturami a novými skutečnostmi, které se jako náhodné pouze jeví, ačkoliv jsou plodem subjektivní aktivity. Analýza zdůrazňuje význam lidského činitele při transformaci chaosu v cílený proces, čímž problematizuje běžné chápání osudu a náhody v lidském životě.
Náhoda (štěstí)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 5. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Náhoda (štěstí)
Dost rozšířené přísloví praví, že štěstí (eventuelně náhoda) přeje připravenému. Jak tomu u takových pořekadel bývá, jde o formulaci víceznačnou, a právě proto to stojí za bližší rozbor. Jde o částečnou pravdu; a částečná pravda je lež nebo omyl. Nicméně díky náležitě kritické analýze se můžeme pokusit o oddělení pravdy od omylu (nebo lži), neboť směsice pravdy a nepravdy nikdy není tak kompaktní, aby analýza nebyla možná. – Pod „náhodou“ máme na mysli nikterak neplánovanou sestavu věcí a okolností, tedy jakousi „skrumáž“, která sama o sobě žádným směrem neukazuje, natož aby tím směrem sama vedla, aby se sama tak pohybovala, aby tak (eventuelně k něčemu) mířila. Z toho vyplývá, že „připraveností“ tu nelze rozumět nějakou ochotu se přidat k nějakému pohybu, který tu už je jako „skutečný“ (tedy k něčemu vedoucí), čili využít takového pohybu k vlastním (omezeným) cílům, nýbrž že do směsice nahodilostí onen „připravený“ subjekt může svými aktivitami „vložit“, „vsunout“ něco nového, co podle okolností může mít větší nebo menší vliv na to, co tu už bylo a dosud je (zbývá jako relikt minulého). V případě, že tento vliv je větší, jeví se ono „nové“ (většinou spolu s oněmi relikty) rovněž jako nahodilost, takže musíme principiálně rozlišovat „nahodilosti“ dvou zcela odlišných typů, které se však v naprosté většině případů jeví jako spolu smíšené.
(Písek, 150524-2.)