The document explores the concept of the physical vacuum, which theoretical physicists define not as "nothingness" but as a fluctuating zero-point level characterized by the absence of energy quanta and particles. The author examines the emergence of virtual particles appearing in pairs and their potential interactions with the real world. A central point of the discussion is the relationship between the mass of these virtual entities and their lifespan: the larger the particle, the shorter its virtual existence. This leads to a speculative hypothesis regarding the origin of reality through "bangs," where extreme mass prevents timely annihilation, allowing remnants to persist. The text highlights a fundamental shift from causality to probability and randomness within this framework. Such a perspective suggests that physicists might need to reconsider the strict adherence to the laws of conservation of energy and mass, bridging advanced theoretical physics with philosophical inquiries into the nature of existence.
Vakuum fyzikální a pravděpodobnost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 10. 6. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Vakuum fyzikální a pravděpodobnost
Teoretičtí fyzikové pracují s pojetím tzv. fyzikálního vakua; definují je nepřítomností jakéhokoli energetického kvanta a jakékoli částice. Ale přísně matematicky dokazují, že toto fyzikální vakuum není v žádném případě „nic“, ale že to je jakási fluktuující hladina, tj. nulová hladina fluktuující kolem té nuly. (Zatím se zdá, že nejde o fluktuaci symetrickou, že jenom z toho fyzikálního vakua „vyskakují“, „emergují“ virtuální částice nebo virtuální kvanta (a prý vždycky ve dvojicích spolu nějak spjatých) do „našeho“ světa. Výjimečně se však může stát, že jedna z dvojice částic „interaguje“ s nějakou reálnou částicí, pokud se ocitne v její těsné časové i prostorové blízkosti. Bylo by dobré získat nějaké srozumitelné informace o této teorii (či spíše jen hypotéze?). V minulosti jsem dokonce slyšel, že hmotnost virtuálních částic nebo energetičnost virtuálních kvant může podle „okolností“ kolísat, takže nemusí jít jen o částice subjaderné, nýbrž vlastně jakkoli veliké, jenom s tím, že čím větší je to částice (resp. dvojice), tím kratší je její virtuální „pseudo-život“ (což kdysi otevřelo místo pro jakési mé spekulace, totiž že v případě mimořádně hmotného výtrysku by se doba pro opětný zánik mohla tak zkrátit, že by se pro jinak nezbytný zánik nedostávalo dost času – a tak by došlo k jakémusi menšímu nebo většímu „třesku“, po němž už by anihilace nebyla úplná a něco by zbylo pro „realitu“). Ovšem něco základního mi v tom zcela chybí: jak máme pochopit ony výtrysky a jejich „pravděpodobnost“ – tady by nepochybně musela být myšlenka kauzality zcela odložena stranou. Vše by bylo asi připisováno náhodě resp. náhodám; ale zároveň by museli fyzikové upustit od přísného trvání zákona (zajisté spíš „zásady“) zachování energie a hmoty.
(Písek, 150610-3.)