Filosofie se na rozdíl od speciálních věd nevyznačuje omezeným polem působnosti, ale směřuje k celostnímu chápání světa. Text se zabývá problematikou „celků“ a jejich významem pro filosofické myšlení. Autor upozorňuje, že ačkoliv se filosof musí v konkrétní práci soustředit na dílčí témata, nesmí ztratit ze zřetele širší kontexty. Jelikož není možné v jednom myšlenkovém aktu obsáhnout veškerenstvo v jeho úplnosti, je nezbytné zaměřit se na jednotlivé „pravé celky“. Klíčovým přínosem textu je rozlišení mezi fenomenální, vnější stránkou celku a jeho stránkou nepředmětnou či niternou. Skutečný celek je tedy nahlížen jako entita s meta-fenomenálním rozměrem, který přesahuje pouhý souhrn objektivních vlastností. Tato perspektiva umožňuje filosofii zkoumat podstatu bytí v jeho komplexitě, aniž by se uchylovala k redukcionismu příznačnému pro vědecké disciplíny. Úvaha tak definuje specifickou roli filosofie jako disciplíny, která reflektuje vnitřní integritu zkoumaných fenoménů.