Tento text se zabývá vlivem eleatského učení, zejména Parmenidovým pojetím jsoucna, na vývoj rané filosofie. Elejská škola tvrdila, že pravé jsoucno je vždy pouze aktuálně přítomné, neměnné a zbavené času. Tento rigidní postoj však vedl k filosofické slepé uličce, neboť znemožňoval jakýkoli další vývoj či vysvětlení pohybu a změny. Autor argumentuje, že pro další pokrok filosofického myšlení bylo nezbytné překonat toto omezení a rozšířit pojem jsoucna i na to, co bylo v minulosti. Přijetí času a uznání „bylého“ jako legitimní součásti ontologie umožnilo prohloubení filosofie a její vymanění z eleatské strnulosti. Článek tak osvětluje paradox, kdy zpochybnění extrémní formy chápání jsoucna jako něčeho výhradně přítomného „zde a nyní“ (hic et nunc) otevřelo cestu k novým ontologickým perspektivám a zachránilo filosofii před jejím vlastním koncem. Tato transformace chápání negace a času se stala klíčovým krokem v dějinách myšlení.
Parmenidés a negace méontologie
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 7. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Parmenidés a negace méontologie
Elejské učení, že jsoucí vždy jest, zatímco „nikdy nebylo“ a „nikdy nebude“, tedy že opravdové jsoucí, tj. pravá skutečnost, je vždy jen aktuálně jsoucí, a že se navíc eo ipso vůbec nemění, vedlo vlastně k prvnímu konci filosofie resp. jakéhokoli filosofování, neboť odtud už nevedla dál žádná cesta kupředu. Aby mělo smysl dál na ontologii a její chápání pokračovat, bylo nutno připustit jednak čas a změnu v čase, a za druhé bylo třeba za jsoucí uznat i to, co kdysi bylo, ale nyní už není. A to byl první krok v rozšíření pojmu „jsoucího“: za jsoucí tedy můžeme považovat nejen to, co právě nyní a zde aktuálně jest, nýbrž i to, co někdy v minulosti, tj. v nějakém jiném „nyní a zde“ rovněž bylo, a to kdysi aktuálně a hic et nunc, ale nyní už takto aktuálně jsoucí není, nýbrž musíme je chápat jako minulé, bývalé, bylé. Tak se vlastně ukazuje něco, co zní na první poslech neuvěřitelně: překonání eleatismu, který vedl filosofování do slepé uličky a k zániku, umožnilo jako první krok k pokračování a dokonce prohlubování filosofického myšlení právě zpochybnění a snad (mnohem později) i popření určité extrémní formy chápání jsoucího jakožto jsoucího hic et nunc a v důsledku toho i popření negace času a dění v čase.
(Písek, 150705-3.)