The text presents an ontological reflection on the concept of being, which is interpreted not as a static category but as a dynamic process of "happening" and "becoming." The author argues that no entity exists in isolation; the actual reality of every event is conditioned by its relationships to other events. Without this mutual interconnectedness, an entity would remain merely in the realm of virtual possibility. A key feature of this concept is the assertion that relationships do not represent a subsequent connection of already finished entities, but are the very foundation of their existence. Every true being emerges from virtuality into reality precisely through the active participation and influence of other beings. This ontological interconnectedness leads to the thesis that every individual "est" (is) is inherently linked to the principle of "pro-est"—that is, being for something or someone else. The author thus emphasizes the relational and event-based nature of the world, where existence is inseparable from participation in the whole and openness towards others, thereby overcoming traditional notions of substantial immobility.
Být a „být pro“ (pro něco či někoho)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 6. 7. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Být a „být pro“ (pro něco či někoho)
„Být“ znamená „dít se“ či „stávat se“, nikdy to neznamená nehybnost ani neměnnost. Každé „jest“, tj. každé „jsoucno“ nějak vzniklo, nějak se uskutečňuje a nějak končí. Kdyby bylo osamoceno a izolováno, bylo by pouze „virtuálně jsoucí“ a nic by po něm nezbylo. I nejmenší skutečná („reálná“) událost je „jsoucí“ jen ve vztazích k jiným „reálným“ událostem, jakož i ve vztazích jiných událostí k ní samé. To je primárně závažná skutečnost: každá událost, každé pravé jsoucno je spjato s jinými událostmi, s jinými pravými jsoucny. A tato jeho spjatost s jinými jsoucny je zásadně odlišná od spjatosti třeba čísel s jinými čísly nebo geometrických obrazců s jinými obrazci, takže s nimi nesmí být zaměňována, ale může v tomto druhém typu spjatosti být shledávána jen jakási podobnost či spíše soupatřičnost, v některých směrech (a k některým cílům) dobře využitelná (ale nikoli „svébytná“). Není to tedy v tomto závažnějším typu tak, že napřed jsou jednotlivá jsoucna, a ta potom navazují vztahy mezi sebou, ale všechna ta jsoucna „jsou“ jen skrze toto navazování vztahů, tj. tím, že navazují vztahy s těmi druhými, a tím, že ta druhá jsoucna navazují vztahy s nimi. A protože každé pravé jsoucno je událostným děním, tedy událostí, a v největším počtu případů tu jsou (existují) vždycky už četná jiná jsoucna ještě předtím, než taková událost startuje a začne vykonávat své vlastní bytí, vypadá to tak, že to jsou ta předchozí, dřívější jsoucna, která jako by produkovala, vytvářela ta pozdější; a tak nám uniká ta naprosto základní skutečnost, že každé pravé jsoucno má svůj počátek mimo všechna již uskutečněná (resp. právě uskutečňovaná) jsoucna, tj. že může začít jen tak, že nejprve vůbec „není“ (resp. je pouze virtuální) a že může ze stavu virtuálního přecházet k reálnému právě až za spolupůsobení, či lépe: za aktivní spoluúčasti těch jiných jsoucen. Takže můžeme s jistotou prohlásit, že každé „est“ je nutně zároveň „pro-est“ – anebo není ničím, resp. jen čímsi virtuálním.
(Písek, 150706-1.)